Oh God. Tu písničku zbožňuju. Ale takhle live performance... to je úžasný. ^^ A ten klavír! Jo a má tak skvělý vlasy...

Pusťte si Reginu (jako já), dejte si půlskleničku (no jo, jako já), dobrou, spěte sladce.

Tak jsem se dnes utvrdila v tom, že řidiči public transport jsou (jen další) magoři, kteří se pohybují městem s krycími důvody "Dopravovat sem a tam", ve skutečnosti se snažící zneškodnit nebohé mladé školou povinné student(k)y.

Stojím si to takhle a čekám na tramvaj, ha, už přijíždí, přede mnou nastupujou dva kamarádi, nastupuje kamarádka, já vkročím jednou nohou a ono to zavře dveře?! What the hell, moje noha... je nehezké těšit se z neštěstí druhých, ale to, že byla přiskřípnuta i paní vedle mě, mi v ten okamžik alespoň trochu zvedlo náladu. Akčně jsem škubla a zachránila se, ale tramvaj odjela. "Ty vole... co to sakra bylo?" zeptala jsem se vyděšeně dvou (kamarádek? Dřív...) spolužaček, které tam zůstaly se mnou a nemohly se přestat smát. Ano, mí drazí přátelé, tím myslím je a ty tři v tramvaji, z toho měli neskutečnou srandu. A zastávkou se nesly věci jako "Co dělá?" a "Je to normální tohle?!". Pardon, většinou sprostě nemluvim, hrozně jsem se lekla.
A pak se ozval skrytý beraní vůdce kdesi uvnitř mě, protože přijela další, která jela k naší škole (no, alespoň kousek) a já řekla "Holky, jedem". Odpověděly mi, ať jedu sama. V tomhle je asi nikdy nepřestanu překvapovat (stejně jako ony mne, když se chovaj, jak mě znaj, ale neznaj, ani trošku ne), protože jsem (navzdory jejich očekávání?) nastoupila a nechala je tam. Vystoupila jsem dvě stanice od školy a proto, že k ní v tu chvíli nic nejelo, proto, že jsem možná jen byla líná čekat, a hlavně proto, že jsem potřebovala trošku vstřebat ten lehkej ranní infarkt, jsem se vydala pěšky.

Prošla jsem se hezky, je to necelej kilometr (nějakejch 800 metrů?), ale trošku mě tlačil čas, měla jsem asi deset minut... no přišla jsem do školy, nakopla skříňku (ano, velké tajemství se začíná drát na povrch... když jsem naštvaná, kopu do věcí, ještě pořád mě máte rádi?), šla se trochu vzpamatovat na toalety k zrcadlu a pak už dobrý.

All of my memories
keep you near
In silent moments
amagine you'd be here
All of my memories
keep you near
The silent whispers, silent tears...

Nadpisovou větu mi včera řekla Majda (máme rádi dějepis...).
Sotva jsem přišla do nemocnice, stala se mi taková zvláštní věc, která mě poznamenala... no minimálně do konce dne. To vám musím říct. Stála jsem in queue před sesternou a čekala na svoji krevní žádanku, a pak... prošli okolo dva saniťáci, na sobě měli roušky, a vezli na kolečkové posteli starou paní... Oči měla jemně přelepené něčím průhledným, vypadalo to trochu jako izolepa (chce se mi použít "něžně", na to slovo jsem poslední dobou nějaká vysazená... ale jak můžete mít něžně přelepené oči?). Oba měli takové nečitelné výrazy, ale jako by v nich snad byl náznak smutku... nebo možná moc domýšlím a jako vždycky v něčem hledám něco, co tam vůbec není ? Každopádně v tu chvíli mě úplně zamrazilo. Bylo to hrozně... silné....
Už se asi nikdy nedozvím, jestli byla ta paní "jen" nemocná, nebo... ne, já to slovo ani nenapíšu, nedokážu to... něco to ve mně zanechalo, sama to přesně nedokážu vysvětlit...
Pak jsem přišla k sestřičce, no, dobrý den, tak se mi tu posaďte, tak z které ručky... podala jsem levou.
"Hmmm," řekla, ,,a ukažte žíly na druhé ruce..." Tak mlsně (bože já mám dneska blbý slovní spojení) zaujatě se mi zadívala na pravou. "Néé," vydechla jsem prosebně. "No tak ne no," začala mi motat takovou tu stahovací věc na levou ruku, ,,chcete tu horší, fajn, ale tak je možný že se mi to nepovede a budem píchat dvakrát..." Moment, dvakrát?! A počkat, jak jako, HORŠÍ ruku? Jak může o mý ruce říct, že je horší? Zatraceně... :-D A je něco horšího než jeden odběr krve? DVA odběry krve! Ona věděla, jak mě dostat.... "Ona je horší? ... em, no tak můžem teda tu pravou prosím? Dva, to by bylo špatný..," hlesla jsem slabě, zatla pěst, zavřela oči a pro jistotu ještě odvrátila hlavu. "Tak jdem na to...," řekla. V tu chvíli ze mě vyjel takový neidentifikovatelný zvuk, něco mezi kníknutím, vzdychnutím a výkřikem, takové lehké tiché "Ááá..". "Vždyť jsem ještě nic neudělala," smála se sestřička. "No právě, já už dopředu... bože, já tohle hrozně nemam ráda...," plácala jsem. A pích. "No to asi nikdo," odpověděla mi. Spolkla jsme svoje ironické Kdybyste neměla, tak tu nejste, ne?.

"Tak hotovo," řekla. Fakt? Podívala jsem se na svou ruku a to byla ta největší chyba.

MĚLA JSEM V NÍ POŘÁD ZABODNUTOU TU JEHLU.
Bože, já chci pryč.
Zalepila mi ruku a já byla v takovým traumatu (cítíte ten ironickej nádech alespoň? :-D Náhodou mám ty odběry celkem ráda...), že jsem si ji jaksi zapomněla držet. Než jsem došla do čekárny, měla jsem na náplasti krásnej velkej sytě červenej ňamňam flek. "Tu ruku," řekla mamka při pohledu na náplast. "A jo, držet, já na to zapomněla... do háje..."
A pak okolo nás projeli saniťáci podruhé, vezli tu babičku zase dovnitř. Byla taková... fakt ani nevím, co na mě tak zapůsobilo. Taková křehká, zranitelná, bezbranná...
Woops. Mám tu paní před očima celý den...