miss thoughtful - Články

milujte reginu.

Sat, 19 May 2012 23:30:35 +0200

Oh God. Tu písničku zbožňuju. Ale takhle live performance... to je úžasný. ^^ A ten klavír! Jo a má tak skvělý vlasy...

Pusťte si Reginu (jako já), dejte si půlskleničku (no jo, jako já), dobrou, spěte sladce.

šibnutí řidiči mhd

Fri, 18 May 2012 22:02:36 +0200

Tak jsem se dnes utvrdila v tom, že řidiči public transport jsou (jen další) magoři, kteří se pohybují městem s krycími důvody "Dopravovat sem a tam", ve skutečnosti se snažící zneškodnit nebohé mladé školou povinné student(k)y.

Stojím si to takhle a čekám na tramvaj, ha, už přijíždí, přede mnou nastupujou dva kamarádi, nastupuje kamarádka, já vkročím jednou nohou a ono to zavře dveře?! What the hell, moje noha... je nehezké těšit se z neštěstí druhých, ale to, že byla přiskřípnuta i paní vedle mě, mi v ten okamžik alespoň trochu zvedlo náladu. Akčně jsem škubla a zachránila se, ale tramvaj odjela. "Ty vole... co to sakra bylo?" zeptala jsem se vyděšeně dvou (kamarádek? Dřív...) spolužaček, které tam zůstaly se mnou a nemohly se přestat smát. Ano, mí drazí přátelé, tím myslím je a ty tři v tramvaji, z toho měli neskutečnou srandu. A zastávkou se nesly věci jako "Co dělá?" a "Je to normální tohle?!". Pardon, většinou sprostě nemluvim, hrozně jsem se lekla.
A pak se ozval skrytý beraní vůdce kdesi uvnitř mě, protože přijela další, která jela k naší škole (no, alespoň kousek) a já řekla "Holky, jedem". Odpověděly mi, ať jedu sama. V tomhle je asi nikdy nepřestanu překvapovat (stejně jako ony mne, když se chovaj, jak mě znaj, ale neznaj, ani trošku ne), protože jsem (navzdory jejich očekávání?) nastoupila a nechala je tam. Vystoupila jsem dvě stanice od školy a proto, že k ní v tu chvíli nic nejelo, proto, že jsem možná jen byla líná čekat, a hlavně proto, že jsem potřebovala trošku vstřebat ten lehkej ranní infarkt, jsem se vydala pěšky.

Prošla jsem se hezky, je to necelej kilometr (nějakejch 800 metrů?), ale trošku mě tlačil čas, měla jsem asi deset minut... no přišla jsem do školy, nakopla skříňku (ano, velké tajemství se začíná drát na povrch... když jsem naštvaná, kopu do věcí, ještě pořád mě máte rádi?), šla se trochu vzpamatovat na toalety k zrcadlu a pak už dobrý.

Měli jsme dvě dvouhodinovky laborek, já nejprv chemii a pak biologii.
O chemii jsem si napsala test, ten náhradní, tak uvidíme, poslední dvě otázky nemám... Byla bych ráda tak za trojku... No, ale na fyziku to stejně nemá. Ty vado v jaké vzdálenosti bude těžiště od bodu A. Mně už se o tom bude i zdát...

Chemie, která mi těma laborkama vždycky vadila, se mi začala líbit. Teď zjišťuju, jak mi budou od září chybět, a jsem na sebe naštvaná, že jsem si je nezkusila trochu víc užít.Nejprv jsme vyráběli sádru nebo co, než jsme s holkama vůbec stihly naší směsku zahřát, tak byl konec celýho prvního úkolu.. zahřály to jen dvě skupinky. Tož co, no. Měli jsme mít i druhej, jenže kluci provokovali (no jo... jsme tři hodný vzorný holčičky^^), takže nebylo nic a jako bonus ještě Tohle mi spočítejte a někdo to bude mít na známku. Říkám "Cože?!". Příklad, ze kterýho jsem ani nepochopila, co se vlastně počítá... Paní chemikářka byla dneska in a bad mood, to je škoda, je fajn...
Zato na biologii to bylo takový správně ujetý, dneska měla dobrou náladu a pořád se něčemu smála... je to zvláštní, většinou to obě maj naopak.
"A co tam teda mam nakreslit?" ptala se mě zmateně Týna a koukala mi do protokolu. "No, takový to... víš co, to chloro-to...," ozvala jsem se od mikroskopu (kdo by si pamatoval 'chlorocyty' ? To je moc složitý.) a vyučující se smála mýmu 'chloro-to'.
"Ježiiiiš Týno já jsem blbá," vykřikla jsem ke konci hodiny na celou třídu, když mi došlo, že jsem právě bezmyšlenkovitým očištěním sklíček zničila preparát, se kterým jsme se pitvaly předcházející minuty. "To snad ne," smála se znova a to už bylo během těch dvou hodin asi po osmý (nejen mně) a fakt jsem přemýšlela, co jí tak zvedlo náladu...
Vůbec dneska den naruby, biologie, kde jsem od září mikrospánkovala, se mi taky líbila. Mechy. Quite interesting...

A večer mi zase bylo hodně blbě. 35, 6. Měla jsem úplně zmrzlý dlaně a nohy. A tlustou mikinu...
A přitom hodně chodím a běhám, ztrojnásobila jsem svůj příjem vitamínů... tohle nechápu... asi se potvrzuje má domněnka, zítra si dám rybu a uvidíme...

Pff.

What about your weekend plans? :)

kytička a smích

Wed, 16 May 2012 22:32:02 +0200

Máte taky kytičku?
Jde o připínáček se žlutou květinou, kterej si můžete za (minimální) cenu dvacet korun na určitých místech koupit, přispět na pomoc nemocným lidem... a potom se hrdě pohybovat po městě, svítit jak sluníčko a vysílat takový ty signály Přispěl jsem, heč. Koupit na určitých místech, tím myslím ve trochu frekventovanějších stanicích metra a tak. Výtěžek z projektu jde na léčbu rakoviny... Jde o pražskou sbírku, nevím, jestli se daj kytičky pořídit i mimo hlavní město, ale koupila jsem si ji už druhým rokem...
Říkám si, že to je naprosté minimum, co můžu udělat, tak proč ne...
A příští rok jdu prodávat taky!

Fyzika. Zazvonilo na hodinu. "Tak si vezměte věci a přesuňte se do vedlejší třídy," řekla fyzikářka, protože v té učebně, kde jsme byli předtím, nikdy testy nepíšem. "No super, takže píšem," neslo se třídou.
Naštvaně jsem naházela věci do tašky, melodramaticky nakopla dveře a odpochodovala o třídu dál. Praštila sešitem o lavici, zatvářila se na Týnu pohledem Já jsem ti to říkala... a snažila se smířit s krutým osudem. Občas jsem taková mírně hysterická princezna...
Ano, psali jsme.
Mám jeden příklad. Hoho.

Není to fér, třicet pět minut je sakra málo na dvanáct příkladů. Když se mi konečně začalo rozsvěcovat, tak to utla. Řečeno s hodně velkou nadsázkou - než jsem se stačila trochu zamyslet a pořádně sestavit rovnici, vybírala papíry.

Bylo by to poprvý, kdy by mi fakt tekly slzy štěstí za čtyřku. Ale doufat, že na ni těch mých pár rádoby fyzikálních výkřiků stačí?

Uurgh.

"Jedenáct jedenáct, přej si něco," řekla mi po vybrání testu Majda při pohledu na hodinky. "Co třeba jedničku...," nadhodila jsem hořce, ale i přesto jsem (lehce naivně) zavřela oči a přála si celým srdcem, ze všech sil. Ten úsměv. Ať se vidíme, alespoň jednou. Prosím. PROSÍM...

Na chemii už jsem totálně nevěděla, která bije. Uprostřed hodiny jsem se přistihla, jak se s takovým rozněžnělým pohledem usmívám na svůj sešit. Koncentruj se, proboha.
"Tak chce se někdo na něco zeptat?" skončili jsme dvoudenní (tím myslím dvouhodinovej, jako hodinu a hodinu ve dvou dnech) výklad na téma... ježiš já ani nevim, co berem. Nějaký děje v organismu s glukosou nebo co...
"Zopakujete nám to celý ještě jednou?" zašeptala jsem, spíš pro sebe.

Ale potom ze mě všechna dnešní hořkost opadla.
Šly jsme s Týnou na oběd a mně se nejsíš opožděně začaly uvolňovat endorfiny po testu z radosti, že už to mám za sebou. V tu chvíli jsem byla hrozně v pohodě, bylo mi skvěle. A smála jsem se naprosto všemu...
Stály jsme ve frontě. "Tak to jsem nedala," říkám. "Nedá ti pětku," uklidňovala mě Týna. "Proč by mi ji neměla dát, vždyť to mám celý blbě... tak schválně, který síly ti vyšly že se rušej?" Týna mi tam začala vysvětlovat svou fyzikální úvahu. "No počkej, a ta dvojice sil?" Řekla mi výsledek a já se jen ironicky usmála. "Přesně tohle jsem prohodila."
"No hele, pojď sem, dej mi ruku," vzala moji dlaň a pokusila se mi na improvizovaném kotouči předvést výpočet momentů sil. Za náma stály dvě slečny z vedlejší třídy, shodou okolností maj naši fyzikářku taky (a shodou okolností dnes ta třída taky psala). Začaly se smát našemu rozhovoru... Chvilku jsme se s nima o tom testu bavily. "Takže už zase propadam, highfive," usmála se ta jedna na druhou a daly vzdušnýho placáka. "No, takže třeba za pět..," dodala jsem suše s úsměvem.

Ten oběd byl skvělej. Týna umí spravit náladu. "Hele, co to je? Kuskus... fuuj to vypadá jak rybí vajíčka." "Týno, nech toho, já se chci na-" "Vždyť se podívej, to jsou úplně vajíčka..." "No tak ti teda děkuju, já tohle nebudu," odpověděla jsem a odsunula netknutý talíř. "Ne, ne, neboj, nejsou to vajíčka..." "Týno, to je provokace! Už to slovo sakra aspoň neopakuj!" A už jsem se zase smála.
"... tak spolu?" dloubla Týna nedůvěřivě do talíře.
"Fajn. Tak raz, dva..." Bylo to docela dobrý.

A potom se mi splnilo mé 11:11. Jedna z těch krásných chvil dneška...
Nakonec jsem volala mamce, kvůli občance (už ji mám!!!). Tak tak mezi řečí říkám "No, psali jsme fyziku...", načež mamka odpověděla "A jak jsi na tom, tak trojku?". "Mami! Říkám ti 'Psali jsme fyziku', ne 'Stal se zázrak!'..." Týna se málem zadusila... :-DD

Naprosto vysmátej den...

Jak vidíte, někdy jsou ty dny i celkem fajn... až na tu fyziku.

Ale angličtina až příští čtvrtek.... uaaa, co si počnu...

"to bych radši šla tu krev přímo darovat, než být na dějáku..."

Tue, 15 May 2012 20:59:45 +0200

All of my memories
keep you near
In silent moments
amagine you'd be here
All of my memories
keep you near
The silent whispers, silent tears...

Nadpisovou větu mi včera řekla Majda (máme rádi dějepis...).
Sotva jsem přišla do nemocnice, stala se mi taková zvláštní věc, která mě poznamenala... no minimálně do konce dne. To vám musím říct. Stála jsem in queue před sesternou a čekala na svoji krevní žádanku, a pak... prošli okolo dva saniťáci, na sobě měli roušky, a vezli na kolečkové posteli starou paní... Oči měla jemně přelepené něčím průhledným, vypadalo to trochu jako izolepa (chce se mi použít "něžně", na to slovo jsem poslední dobou nějaká vysazená... ale jak můžete mít něžně přelepené oči?). Oba měli takové nečitelné výrazy, ale jako by v nich snad byl náznak smutku... nebo možná moc domýšlím a jako vždycky v něčem hledám něco, co tam vůbec není ? Každopádně v tu chvíli mě úplně zamrazilo. Bylo to hrozně... silné....
Už se asi nikdy nedozvím, jestli byla ta paní "jen" nemocná, nebo... ne, já to slovo ani nenapíšu, nedokážu to... něco to ve mně zanechalo, sama to přesně nedokážu vysvětlit...
Pak jsem přišla k sestřičce, no, dobrý den, tak se mi tu posaďte, tak z které ručky... podala jsem levou.
"Hmmm," řekla, ,,a ukažte žíly na druhé ruce..." Tak mlsně (bože já mám dneska blbý slovní spojení) zaujatě se mi zadívala na pravou. "Néé," vydechla jsem prosebně. "No tak ne no," začala mi motat takovou tu stahovací věc na levou ruku, ,,chcete tu horší, fajn, ale tak je možný že se mi to nepovede a budem píchat dvakrát..." Moment, dvakrát?! A počkat, jak jako, HORŠÍ ruku? Jak může o mý ruce říct, že je horší? Zatraceně... :-D A je něco horšího než jeden odběr krve? DVA odběry krve! Ona věděla, jak mě dostat.... "Ona je horší? ... em, no tak můžem teda tu pravou prosím? Dva, to by bylo špatný..," hlesla jsem slabě, zatla pěst, zavřela oči a pro jistotu ještě odvrátila hlavu. "Tak jdem na to...," řekla. V tu chvíli ze mě vyjel takový neidentifikovatelný zvuk, něco mezi kníknutím, vzdychnutím a výkřikem, takové lehké tiché "Ááá..". "Vždyť jsem ještě nic neudělala," smála se sestřička. "No právě, já už dopředu... bože, já tohle hrozně nemam ráda...," plácala jsem. A pích. "No to asi nikdo," odpověděla mi. Spolkla jsme svoje ironické Kdybyste neměla, tak tu nejste, ne?.

"Tak hotovo," řekla. Fakt? Podívala jsem se na svou ruku a to byla ta největší chyba.

MĚLA JSEM V NÍ POŘÁD ZABODNUTOU TU JEHLU.
Bože, já chci pryč.
Zalepila mi ruku a já byla v takovým traumatu (cítíte ten ironickej nádech alespoň? :-D Náhodou mám ty odběry celkem ráda...), že jsem si ji jaksi zapomněla držet. Než jsem došla do čekárny, měla jsem na náplasti krásnej velkej sytě červenej ňamňam flek. "Tu ruku," řekla mamka při pohledu na náplast. "A jo, držet, já na to zapomněla... do háje..."
A pak okolo nás projeli saniťáci podruhé, vezli tu babičku zase dovnitř. Byla taková... fakt ani nevím, co na mě tak zapůsobilo. Taková křehká, zranitelná, bezbranná...
Woops. Mám tu paní před očima celý den...

A Pája dneska... po příchodu do školy jsem si střihla dvouminutovej sprint od skříněk přes bufet do třetího patra (a stihla to ještě před zvoněním na hodinu!), sedla si k ní, vylíčila jí historku se žílama a... byla hrozně v pohodě. Nechápu to, ale byla. A pořád jsme se smály, a zkontrolovaly si spolu matiku, a shodly se na tom, že ta chemie je čím dál horší... Chtělo se mi smát a tančit...

Původně jsem měla v plánu učit se tu chemii - jo totiž takhle, měli jsme supla -, ale potom jsme si začaly povídat, zase, pořádně, po dlouhý době, a to prostě nešlo se učit... to byla slavnostní chvíle. :-D
Bylo to jako dřív. A to je jeden z těch dnešních několika skvělejch důvodů k radosti.
Uvědomila jsem si, jak moc mi tohle ten rok chybělo... tak hrozně. A už zase byla mou Pavlou, kterou mám tolik ráda... ^^ Tak snad to vydrží...

Nemocnicí jsem zatáhla děják, jsem za to fakt ráda, psali. Celá třída. Á, bé, á, bé. Jedna skupina perský války, druhá peloponéský. To by pro mne byla pětka naprosto zadarmo... :)

Ale zato jsme měli skvělou němčinu. Jednou to bylo vážně v pohodě. A skvělý hlášky. Po tomhle si ten minulej čas budu pamatovat... :-D Prý použití slovesa 'sein' při tvorbě minulého času.
"No, a nebo máte změnu stavu... chápete," povídá profesorka, ,,vzbudím se a jsem v jiném stavu. Potom usnu a jsem znovu v jiném stavu..." Dostala jsem strašnej záchvat a dalších pět minut se smála s hlavou na lavici.
"Týno, haha, vyspíš se a pak jsi v jiném stavu... chápeš, hahaha..." To zase rozesmálo Týnu a už jsme se ani nemohly soustředit...

"No a to, čemu se tady Kačka celou dobu tak hrozně směje, to by bylo 'otěhotněla', 'Sie ist schwanger geworden'..." :-DDD

Tak vy byste se dokázali nesmát?

Doufám, že zítra nepíšem fyziku, protože ve čtvrtek mě čeká matika a v pátek náhradní chemie, potřebuju z ní alespoň trojku... minule jsem měla 4+, o bod do trojky.... Maturitní týden s exaktníma vědama, pomóc...
I když uznávám, že ty tři testy by byl velice strategický a systematický plán, jak mi zničit tři volná odpoledne... :-D Challenge accepted.

Chtěla jsem si zítra zajet pro občanku, ale jsou nějací zpomalení na tom úřadě, nic nebude asi... A přijde Aleš.
A ve čtvrtek zas něco s pamětníkem. (Proč mi připadá, že s ním nejen trávím svá volná odpoledne a víkendová dopoledne a všední večery, ale i jím a spím a už s ním prostě žiju v domácnosti? :-D To zase přeháním samozřejmě, ale už se fakt těším, až se trochu pohnem...)

A příští týden píšem srovnávačky... máte taky? Na počítačích, hahá! Těším se, bude to vtipný. Na angličtinu a docela i na matiku, ale zajímalo by mě, jak dopadne čeština...

"Tak v pondělí píšete matiku, první a druhou hodinu...," bylo nám dnes řečeno, ,,... v úterý češtinu, třetí čtvrtou... - " "Majdo, nech mě hádat. Ve středu pátou, šestou?" "... a ve středu angličtinu, pátou a šestou..."

Teď si jdu pustit film a pak půjdu spát a budu v jiném stavu... :)
A řekněte, že to taky píšete, prosím. Ať nemám pocit, že jsem v tom sama. :-D

a ode dneška je ze mě paní.

Mon, 14 May 2012 20:55:49 +0200

Když máte takovej ten pocit, že je něco jinak... že je váš den totálně naruby... Ten jsem měla dneska. Už proto, že jsem se totálně nevyspala, protože jsem usnula asi o půlnoci a vstávala někdy po půl šestý.... doma jsem si šla lehnout, měla jsem fakt dost. Sice jen asi na půl hodiny, ale usnula jsem... Kdyby mě nečekalo ještě pár věcí do školy, spala bych asi doteď...

Po cestě za drahým stomatologem mě napadl dost ironický komentář, a sice Vinohrady jsou vždy o krok napřed. Stála jsem na zastávce, čekala na tramvaj, se mnou další asi čtyři děti (jak blbý je používat termín "děti"?). Dvě slečny, skoro bych řekla mladší než já, a dva kluci. Vytáhli si cigarety a bylo jim fajn. Asi už by mi tohle ani nemělo připadat zarážející, protože dneska je spíš div když potkáte někoho v našem věku (a mladší!!! Sakra, vždyť to je hrůza.) bez cigára, jenže... stejně jsem z toho vždycky trošku rozhozená. Přeci jen... No, tvářily se fakt hrozně cool. Je rakovina taky takhle cool?
Ahah. Vystoupila jse z tramvaje a před přechodem se mnou stál mladý pár (zase o trošku starší než já, ale ne o moc...). Slečna hezky vymrzlá (no kdo dneska nebyl žejo), držela ho za ruku, a pak si od něj vzala cigaretu a s nejvíc profi výrazem si zapálila. Tak jsem tam tak stepovala a čekala, kdy budu moct vypadnout do školy (tam jsou ještě relativně normální lidi... normální. Taky to slovo tak nesnášíte?), a najednou se dívka začala hezky dusit. Koukal na ni, co jako dělá, kašlala fakt slušně... no pak tedy naštěstí už svítila zelená, tak jsem šla, mezitím se uklidnila...
Vlastně ani nevím, proč vám to píšu, jen... připadalo mi to hrozně smutné...

Cigarety jako únik od reality? No bože... Tak neříkám že ne, ale tak to už si můžete dát skleničku a možná něco uděláte i pro svý zdraví... Taky se můžete přímo zpít (s/z? :-D). A nebo se vykašlat na tyhle supermoderní voloviny a pořádně se někomu vypovídat, jako třeba dneska já - o tom later. Nebo vypsat, nebo... nevím...

No, takže šla jsem si to takhle od toho zubaře, přijdu ke třídě na němčinu, klep klep, suverén, "Dobrý de- ty vole kde je?" Asi tak. Milá paní němčinářka se někam zdekovala, nikdo mi nebyl schopen vysvětlit, o co šlo (a doteď to nevím...), takže jsem tam stála ve dveřích a trochu nevěděla, co si myslet. Ále tak jako pohodička, žejo...
A vrátilo se mi alter ego, hurá! Týnka!!! Hrozně jsem ji potřebovala...

Angličtina.^^ Kvůli tomu maj ty pondělky cenu. Ty dny cenu... A smysl mého života studia se vytrácí, poněvadž ty naše maturitní rozvrhy... ach BOŽE!
A pak matika a mně se zas udělalo špatně. Týna mě přivedla na psychosomatickou myšlenku, něco jako A není ti takhle blbě od psychiky? Odpověděla jsem jí něco jako "No jasně, to víš, pokaždý nad tím přemýšlím, asi jako 'Ha, a teď bych mohla pro efekt omdlít...' ". Jenže co když má pravdu? Docela tu o tom teď přemýšlím. What do you think?^^
Bylo mi fakt blbě. ,,Týno, já asi omdlim..." "Né, to bude dobrý..." "To nebude dobrý... aaa." Opřela jsem se o zeď a byla ráda, že jsem ráda. "Tak se napij, ne?" "No napij... kafe... potřebuju..." "Neomdlíš..." "Pojď sem ke mněěě, já potřebuju podpořiit..." Objala mě. Nějak jsem dala těch pár kroků ke třídě. "A teď alespoň umřeme spolu," řekla jsem slabým hlasem při pomyšlení na prvočísla a poprvý ten den se fakt těšila domů.

Biologie, no, poslední dobou jsou pro mě ty hodiny uměním improvizace omazat něco, o čem nemám nejmenší páru, z ničeho... celej test v háji, ale hezky jsem se rozmluvila o trilobitech... :) A potom jsem za ní ještě s Týnou šla kvůli její známce z minulýho testu. Prohlížela si to tam a já se zase jednou zeptala. "Em... pani profesorko... na jakým principu fungujou léky?" "Jak to myslíte?" "No... to se jako nějak potlačej ty nervy, nebo jak to utlumí bolest?" Chvilku mi to tam vysvětlovala. Vidíte, možná jsem jednou i zase působila bystře a inteligentně...
"A Vás něco bolí, nebo proč se ptáte?" (Už podruhý v tomhle měsíci, s tím mám nějakou karmu! :-D) "Ne... mě nic nebolí... jen jsem nad tím tak přemýšlela..." A cítila jsem na sobě pohled fyzikářky, celou dobu, bylo to takový zvláštní, áá. Keep calm, máš jedničku. I tak to bylo ale zvláštní...

Paní jsem kvůli tomu našemu dějepisnýmu projektu.
Připadám si jako něco mezi sekretářkou, osobní asistentkou a tiskovou mluvčí. Píšu si s lidma, které vůbec neznám :-D, kvůli nějakým detailům k tomu vyprávění od pamětníka...

Otevřela jsem odpoledne malovou schránku a ten pán píše "Vážená paní.....". Zůstala jsem na to koukat a pak se rozesmála. Hlavně, že mu píšu "... jsme skupina studentů...". Docela vtipnej pán. :-D Ou, bez komentáře. (Teď budu podrážděně reagovat na každou "slečnu", ze mě už je paní, jak vidíte. Haha... mám ráda ironii)

A ty maturity... středa - matika, fyzika, chemie. Čtvrtek - matika, fyzika, chemie, chemie. Pátek - biologie biologie, chemie chemie. Ano, kondolence přijímám, protože tohle bude pohřeb zaživa.
A víte co? Chemii máme ještě zejtra. Takže si to spočítejte, máme jich asi šest...

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁU.

A ještě lehce zdokumentovanej můj víkend... udělala jsem si krásný flákando, po dlouhé době.

Aby to nevypadalo, že jsem nic nedělala do školy. :-D V popředí biologie, v pozadí angličtina, mezi tím německá slovesa...

Ha, největší pohodička! Lattéčko, Bazaar někdy z února, kterej už mám jednou přečtenej, ale teď jsem ho náhodou objevila někde mezi věcma (s Madonnou žejo...^^), Ona dnes, kterou jsem si zamluvila u mamky, časopis mne zaujal rozhovorem s herečkou Janou Malou - pár docela inspirativních myšlenek..., MDNA (Mads..) a Ikarus od Nohavicy (písnička Mám jizvu na rtu? To mě rozplakalo, pusťte si...).

A piáno, no jasně. :) Rozhodla jsem se zkusit noty, po hodně dlouhé době, a zjistila jsem, že možná ještě není vše ztraceno... to je fajn.
A ten začátek vůbec není vtipnej s těma mýma písmenkama! :-D (stejně mi ta předehra nejde ani s nima)... Pravá ruka je jinak celkem intuitivní, levá mi dává zabrat, dohromady to vůbec neladí, haha.^^

A zítra na krev, fakt se těším, žbluňky žbluňk čvacht střík. Blé.
Už mi zase není moc dobře, doufám, že se jim tam někde nesložím...

No, mějte se pěkně.

test podle Junga...

Sat, 12 May 2012 21:11:33 +0200

Tak tedy, slibovaný test z naší občanky.
Myslím, že nejlíp to vyzní, když vám ho někdo vypráví, protože si můžete zavřít oči a jen tak si to představovat, ale budiž...

Takže, zavřete si ty oči a... - ne, to nedělejte, to by se vám špatně četlo. :-D
Představte si, že jste na pláži, krásně svítí sluníčko, je vám teplo, ležíte na písku, je příjemně teplý, cítíte se fajn, slyšíte šumět moře... podívejte se na to moře. Zaměřte se na to, jakou má barvu, jestli v něm třeba neplavou chaluhy, jak moc vlní - jestli je klidné nebo rozbouřené... Zdviháte se a počasí se vám najednou může změnit. Může, ale nemusí... Je pořád stejně hezky, nebo přichází vítr, déšť a bouřka? Je to moře pořád klidné?
Odcházíte z pláže.
Jdete cestou někam pryč, jdete jdete, a najednou před vámi stojí zeď. Chcete se přes ni dostat. Je možné, že zůstanete stát před ní a dál už se nepohnete, protože je moc vysoká nebo se nedá obejít nebo tak. Ale alespoň to zkuste. Z jakého je materiálu, je cihlová? Nebo třeba dřevěná, že by se dala prokopnout? Je to přímo brána, nebo jsou v ní dveře, kterými byste prošli? Můžete ji přeskočit nebo přelézt? A nebo obejít?

Jakmile se dostanete na druhou stranu (tedy jestli se vám to povede...), stojíte na opuštěné cestě. Mohou okolo ní být třeba stromy, nebo může být úplně prázdná... představte si, jak po ní jdete... Jdete sami? A nebo s vámi jde někdo? Pokud ano, zaměřte se na to, jak daleko s vámi půjde...
Dojdete ke krychli. Pořádně se na ni zaměřte... může být skleněná, betonová, z nějakého těžkého kovu, nebo třeba plastová... Jak je velká? Vejdete se do ní?
Pokračujete cestou a vidíte dům. Dojdete až k němu... Líbí se vám? Působí na vás příjemně už takhle od pohledu? Vstupte dovnitř, projděte si ho... možná v něm někoho potkáte? A jaký z toho domu máte pocit?
Zase z něj vyjdete, stojí u něj kůň. Má udzu a je tím pádem svázaný, nebo je volný, nezkrotný a divoký? Malý, velký? Poníček? ... Můžete si ho pohladit...
Nakonec dojdete ke schodům. Kam vedou? Zkuste po nich vyjít nebo naopak sestoupit, podle toho, jestli jdou nahoru nebo dolů, může se stát, že se vám to nepodaří, protože se prostě zastavíte a nemůžete dál... Jsou mezi nimi mezery, jsou u sebe? Neviklají se vám pod nohama? A není to eskalátor třeba?

Takže... výsledky... jste napnutí, co? :-D
Nejdřív ležíte na té pláži. Ta představuje vaše momentální rozpoložení. Jestli se počasí nezmění, když vstanete, je vám právě teď příjemně, jste v pohodě a uvolnění, ale jestli přijde třeba bouřka... možná máte strach, před sebou nějakou nepříjemnost nebo tak..?

Jdete k té zdi. Způsob, jakým se přes ni dostanete, je způsob, jakým řešíte problémy. Nejideálnější jsou dveře, protože jimi prostě projdete. Pokud přeskočíte zeď (jako třeba já), přeskakujete i problémy (teda to je děsná blbost, tohle sedělo asi nejmíň, ale třeba to někomu odpovídá no...) . Prostě spoléháte, že se přes ně nějak dostanete. Když tu zeď obejdete... no, co myslíte, obcházíte problémy a snažíte se jim vyhnout. A když zůstanete stát před zdí a nemůžete dál, protože je třeba příliš vysoká, řešíte nejspíš právě něco těžkého, něco, z čeho nevidíte žádné východisko...
Když se tedy dostanete na druhou stranu, jdete buď sami, nebo s někým. Bylo nám řečeno, že dospělí jdou většinou sami, protože... no, ve věku patnáct jsme ještě jaksi "malí". Takže s vámi může jít rodič, sourozenec, kamarád, partner (emm, no, a nebo taky třeba někdo úplně jinej...) prostě kdokoli. Každopádně ta cesta představuje váš život. Ten, s kým jdete, je pro vás v životě hodně důležitý... Měli byste se s ním v tu chvíli cítit dobře. Třeba já se v tu chvíli cítila hrozně příjemně a vyrovnaně, žádný starosti.... No a ta cesta je buď prázdná, což znamená, že ve svém životě něco postrádáte, tím myslím nějaké dobrodružství nebo tak, a nebo ji lemují třeba ty stromy... takže vám nic neschází. :)

Krychle jste VY. Když je skleněná, možná si připadáte hodně průhlední, že do vás každý vidí. Když je třeba železná, můžete působit tvrdě, chladně, nečitelně... těžko se s ní pohne. Ptala jsem se speciálně na plast, to jsem měla já..., to znamená, že nejste zcela průhlední, ale ani příliš uzavření, a jde vás třeba nasměrovat nebo maličko postrčit nějakým směrem... S čímž souhlasím, se mnou se moc pohnout nedá, musím sama. Můžete mi ukázat cestu, ale fakt jen lehce pošoupnout... A velikost krychle je sebevědomí. Takže když se do ní vejdete (je velká asi jako vy nebo maličko menší), je to fajn, protože vaše sebevědomí tak akorát. Hodně velká asi není úplně v pořádku, no a když je malá... tak si asi úplně nevěříte...

A dům? Vaše rodina. Vztahy v ní. Po dotázání, kolik lidí v naší třídě v něm bylo samo (jistě, já taky...), a následném zjištění, že víc než 90%, jsme dostali ještě jeden možnej výklad tohohle symbolu, to už si moc nepamatuju, myslím, že mi to nepřipadalo moc podstatné... ne přímo vztahy s rodinou, ale jaký z ní máme pocit, nebo co... Měla jsem krásnej baráček, ale prázdno, zatraceně prázdno...

A kůň... partner. Teda, nejdřív to byl partner. Ale nkonec došlo k rozuzlení velkého tajemství - už ani nevím, kdo to z paní profesorky vytáh' a jak se mu to povedlo :-D - že kůň představuje sexualitu. Myslím, že vlastní detaily už si asi domyslíte... :-D

No a nakonec schody. Váš budoucí život... Já šla nahoru, hrozně dlouhou dobu, byly strašně vysoké, a asi v polovině jsem se sekla a najednou prostě nemohla dál... nešlo to. Stála jsem a nemohla víc. Což zní docela zajímavě...

Hezké, ne? :)
Tak se pochlubte, jak jste dopadli... :)

veni vidi vici, nashledanou...

Fri, 11 May 2012 22:39:29 +0200

Ráno bylo fajn... přinutila přemluvila jsem nejlepšího kamaráda, aby se mnou vystoupil o pár tramvajových zastávek dřív a trochu jsme se před vyučováním prošli... potřebovala jsem kyslík. Asi takhle budu chodit pravidelně, když bude svítit sluníčko, bylo to naprosto skvělý...

Ahahahaha fyziku jsme nepsali.

Místo toho už to co? Zase nechápu... :-D Pochopím to, až si najdu čas (ehmmmm, pár hodin...), sednu si k tomu a budu si odvozovat. Je fakt, že víc než ta fyzika mě v těch příkladech dneska děsily matematický úpravy; sestavili jsme rovnici o tisíci členech a "Tak vyjádřete, čemu se rovná omega..."
Vždycky jsem se vysmívala příkladům na celou stránku - a už je počítám taky...
A má velice chrabrá a poctivá třída (jak jinak...) si během jednoho dne na internetu postahovala test na mechaniku tuhého tělesa, protože jsme všichni mysleli, že píšem... (to tak dopadá, když máte nehlášený testy). Z toho, co jsem viděla, se docela podobá těm, které obvykle máme. No pardon, i když zrovna já jsem ten člověk, který by nějakou známku jinou než "čtyři" fakt potřeboval, tohle se prostě nedělá... nemůžu. Ne proto, že bych si myslela, že tím, že nebudu podvádět, získám něco - tím myslím vědomosti - do života (no jasně, fyzika, kam se podíváš). Ale protože mi to připadá nečestné, protože radši ať mi zase dá čtyřku (O BOD...), ale ať mám čistý svědomí. Už proto, že ji prostě nechci podvést.

Sakra, jsem to ale rebelka... :-D

Má výsledná omega, cha!

A potom zemák. Mapa. "Tak chce někdo k tabuli dobrovolně?" Ano! (A se mnou další dva lidi.)
Včera jsem totiž dospěla k závěru, že když budu v pondělí ráno, kdy máme další hodinu, u zubaře (no to je taky radost... nějak si nemůžu vybrat, která z těch variant je "lepší", jestli zeměpis, nebo dentista :-D), a v pátek hodinu nemáme a navíc ještě od toho pondělka bude zkoušet k africké geografii i města, je pro mě tisíckrát výhodnější nechat se vyvolat sama a dneska...
No, ještě, že jsem nedostala na kartičce žádnou řeku, to by bylo moc moc špatný...
Jáchachá. Jedna!!! Přišla jsem, viděla jsem, věděla jsem, zvládla jsem, děkuju, odcházím. ^{děkujeme,odcházíme...}

Maličké (největší) světýlko radosti o přestávce.
A potom... horor. Laborky. :-D Už mi docela i chybí ty pokusy...
Dneska jako že si budem hrát a stavět z takových malinkých modýlků atomů vzorce... Doteď nechápu, co se s těma plastovýma věcičkama mám dělat... :-D Alespoň holky z mé trojičky to chápaly, když už ne já, takže to vypadalo, že něco děláme... (Tak jako... snaha byla, no...)
Navíc jsem si ani jeden z těch X vzorců napsaných na tabuli, které máme sestavit, nevybavila (lépe řečeno jsem je vytěsnila. Hned, jak to šlo, takže někdy po posledním testu... woops, trapas...), takže jsem se nenápadně pokusila zeptat paní profesorky alespoň na aceton... "No jo holky, ale to máte vědět..." To byla výzva. Dalších deset minut jsem si, myšlenkama někde úplně jinde, hrála s černými uhlíky, bílými vodíky, sešit ve skříňce, a přemýšlela, co dál...
"Tak co Kačko, máte ten aceton?" "Emmm, ne..."
A přestávka. "Pavli. Dva methyl jedna tři buta dien. Ježíšmarjá. Pojď se mnou do bufetu..." "Jo tak jo..." - vyjdem na chodbu - "Dva methyl jedna tři buta dien. To je strašný! Dva methyl jedna tři-" "Jo dobrý, už jsi mi to říkala asi pětkrát, nemusíš znova..." Těžký trauma ze vzorce. :-D

Áchjo, chemie...

Po poslední hodině jsem si krásně zahrála na klavír.^^ S kamarádkou.
Hudboterapie po češtině, bylo to potřeba...

No a ta kamarádka, která se mnou šla do toho bufetu, Pavla... máme spolu poslední dobou takový vyhrocený vztah, mrzí mě to... Tak ta byla dneska fakt v pohodě, už od rána, docela mě to překvapilo...
A pak do mě následujících asi dvacet minut, celou cestu ze školy, hučela něco o mém údajném vztahu s nejlepším kamarádem. Musela jsem se silně ovládat, abych se nerozesmála, asi by to nepochopila... nasadila jsem kamennej výraz a váhala, jestli se tvářit spíš lhostejně, nebo soucitně, že si dělá takové naděje, co se mého milostného života týče...
Kdyby věděla. Hahaa. Stejně by nevěřila. :)
"... a líbí se ti?" To byla pěkná podpásovka. Ne, nechci jí lhát, ne, já... "Tak, je to nejlepší kamarád žejo.." "No tak líbí?" "Ummm, je mi s ním fajn..." Pff, můj život je zřejmě složitější, než by se na první pohled mohlo zdát... :)
A korunu tomu nasadila, když řekla něco jako "Hele tak už to řekněte oficiálně, ne?" ... potřebovala jsem pár nádechů, ten záchvat smíchu by byl příliš velkej...

No a potom jsem přišla domů a asi v půl pátý otevřela lednici se slovy "Mami, máme ještě ty jahod- nééé, já budu bez večeře..." "No, tak včera sis je snědla..." "Ježišmarjá, já teď nemám co jíst ale..." "Máš tady-" "Ne, ne, nic nechci, chci svoje jahody," odpověděla jsem, popadla klíče a peněženku a zamířila ven. "A jdeš kam?!" "No pro svoji večeři..."
A tak jsem šla. A mám je.
Ten největší paradox je, že jsem si je nakonec nedala.

A teď tu mám zelený čaj a skleničku minerálky, cítím se hezky jihoevropsky (sice je asi známější káva a voda nebo víno a voda, ale proč nebýt originální? :-D), půjdu zase po pár týdnech a měsících otevřít své anglické Twilight... vlastně mě to zase až tak neoslovilo, tedy česky určitě ne, ale anglické vydání má krásnej obal a vůbec to má takové své kouzlo.... ten první díl mám ráda. :)

Tak pěknej víkend.

Já budu dělat to, co ještě nikdy - učit se němčinu :-D. To přehánim samozřejmě :), ale učit se minulé tvary německých sloves.

A spinkat budu...*

enjoy the little things...

Thu, 10 May 2012 22:07:21 +0200

Zastavili jste se někdy nad všemi těmi drobnými okamžiky, které dohromady tvoří váš den?

Zkusila jsem se zamyslet nad tím, jak od rána probíhal můj dnešek...
(A znáte to ve škole, ne? "Jak tohle můžete nevědět, vždyť jsme to brali v primě..." a vaše následná odpověď kdesi v nitru - něco jako "No jak jako nemůžete, já ani nevim, co jsem dělala včera..." :-D Možná není úplně na škodu se zamyslet nad tím, jaký jste měli den.^^)

- když vás kamarádka u skříňky požádá "Půjdeš se mnou do auťáčku?" (rozumějte automat), byla to hrozně roztomile položená otázka :), a následující minuty do něj sype zásoby svých drobných, aby z něj dostala ledový čaj, načež posléze vítězoslavně řekne "Ha, takže mám v mincích už jen 160 korun..."

- když při přesunu s dalšíma pětadvaceti lidma z jedný učebny do jiný během vyučování (na zemák) zjistíte váš rozvrh příštího - maturitního týdne a nevíte, co máte rozkopnnout dřív (odnesly to schody. Bílý baleríny, hallelujah...). Žádnej jazyk, nic, pořád jen matika, fyzika, chemie, chemie... ^{kdybych tu chemii alespoň chápala...} V posledních dnech jsem na exaktní vědy docela radilkálně změnila názor, ale mít je každej den pět hodin taky nemusím... uf.

- když se celou přestávku před fyzikou klepete (přemýšlela jsem, kdy mi naposled bylo takhle... není to zase tak dávno, proti některým věcem jsou příklady z fyziky přece jen maličkost... vlastně asi proti čemukoli) a nejste schopni střízlivě myslet; když vám asi pět přátel ze třídy popřeje hodně štěstí a když se místo zbabělého úprku z učebny statečně kousnete do rtu, chabě zvednete ruku, že se chcete nechat vyzkoušet, a mdlým krokem nakráčíte s tabulí k učebnici (no vidíte, mě ta fyzika úplně vyřídila... tohle nebylo plánované, přísahám, přehoďte si ta dvě poslední podstatná jména), abyste záhy zjistili, že počítáte příklad, kterej vám den předtím doma jako jeden z mála nevyšel; když vás fyzikářka jemně popostrčí k postupu radou, že se nepočítá kinetická energie, ale moment setrvačnosti, a když se po několika minutách propočítáte k JEDNIČCE, pane bože, má těžce vydřená jednička, naprosto mě to odrovnalo... To byl historický okamžik!!
A motivovalo tak, že jsem se celým zbytkem svého rozechvělého Já snažila pochopit i zbytek hodiny (a pochopila!!!).

- a když se pak ještě několik minut smějete, když fyzikářka řekne něco jako "A tak jsem vám to tu napsala ještě jednou a přehledněji, protože jste vypadali, že nechápete, kde jsem to sebrala..." a taky "A takhle to vypadá, že to jede nahoru, ale ve skutečnosti tělesu klesá těžiště a jede to dolů."

- když vám vaše milá třídní nevěří omluvenku od rodičů (no jako pardon? Ona na mě "A to je maminčino písmo?" - ale já mamce pořád říkám, ať škrábe, má hrozně úhledný rukopis... :-D Tohle se mi tedy ještě nestalo... Myslím, že kdybyste viděli moje písmo se sklonem někam doprava a její rovné polotiskací písmo, věřili byste mi... :))

- když vaše chemikářka vypráví při hodině vtipy (Přijde chemik do lékárny a říká "Dobrý den, já si vezmu RS dva čtyři dva methylpropyl fenyl propanovovou kyselinu." A lékárník "Áha, vy myslíte Ibuprofen?" "No já nevim, já si ty vaše složitý názvy nepamatuju..."), pak se směje, pak se směje třída (přičemž půlka vůbec nechápe, čemu se vlastně směje) a pak ona řekne "To zas neni vůbec vtipný žejo a směju se jenom já, a vy se smějete, protože já se směju..." :-D
- když zjistíte, že s jistýma slečnama ze své třídy už si nějak nemáte co říct (celej oběd řešily silonky a implantáty.. pardon, to nešlo) - naštěstí s dalšíma asi deseti ano...

- když strávíte to nejkrásnější odpoledne s někým, koho máte rádi... (tak jo, "máte rádi" jsou hodně, HODNĚ slabá slova)

- když se po dlouhé době pořádně a upřímně zasmějete...

- když jdete po prožití toho nejúžasnějšho dne na tramvaj, celou cestu se usmíváte a lidi se na vás zvláštně koukaj... Vůbec si myslím, že by se všichni měli víc usmívat, na světě je krásně... pořád jen starosti všude... (no to říká ta pravá)
Každopádně, vyplatí se to, už jen proto, že jich svým úsměvem minimálně polovinu naštvete :-D. Ne ale teď vážně - tohle se mi nestává moc často, jen tak se usmívat na ulici plnou naštvaných pražáků, ten úsměv dnes zkrátka šel nějak sám...

- když za dvě a půl hoďky s několika delšíma přestávkama stihnete zemák, chemii a fyziku

- když si k mapě zeměpisu (doteď se mi pletou řeky Kasai a Kafne,hahah) dáte k večeři jahody, později ještě jablko a nakonec oříšky... live healthy:)

- když začnete lehce chápat nejen tu fyziku, ze který máte za jedna, ale tu fyziku, kterou jste nikdy nechápali (no... poslední látka. Tak asi měsíc, to je fuk), sami od sebe, protože vás po dvou letech napadne otevřít učebnici, která je mimochodem fakt přehledná..., takže vám začne blikat světýlko Naděje, že by zítřejší /probably?/ test mohl dopadnout docela dobře...

- když si večer sednete k blogu, na chvilku se 'vypnete' a jen píšete

- a když večer asi nebudete moct usnout, after having the most amazing day.^^

Protože všechny tyhle malé chvíle celkem z vás dělají to, kým jste teď...

Měli jste také tak milý čtvrtek jako já? :)

co mi zní v hlavě (květen)

Wed, 09 May 2012 20:19:30 +0200

Nickelback, Trying not to love you.

Na tuhle písničku myslím poslední dobou často. Možná až moc často...
'cause trying not to love you only makes me love you more...

Lara Fabian, Je t'aime.
A když ne na Trying not to love you, tak mi v hlavě naskočí tahle... Lara má nádhernej hlas...
Žtém, žtém...

Adele, Someone like you.
Protože to byla první písnička, kterou jsem od Adele slyšela, a protože ji mám pořád stejně ráda, vlastně možná čím dál víc...

Within Temptation, Hand of sorrow.

Po ránu, večer, neustále...
So many dreams were broken and so much was sacrificed...

Within Temptation, Sinéad.
A ještě jedni WT... Tahle písnička je pro mne taková svobodomyslná a nabíjecí. A hlavně hrozně optimistická a uklidňující, ani nevím, proč... pokaždé z ní cítím něco jako Bude to v pohodě. Možná proto ji teď poslouchám tak často?
Vůbec poslední dobou asi má nejoblíbenější.
My heart is bleeding just for you, and it hurts to know the truth...

Now I´m crossing the border, sealing our fate, but I´m not afraid.

Madonna, Love spent.

A Madonna, už to začíná. :-D Love spent zbožňuju. Je taková... prožitá a upřímná... do téhle písničky se zamilujete, i kdybyste nechtěli.
Vydržím ji poslouchat pořád dokola. A zatím se mi neohrála, naštěstí...

Madonna, Girl gone wild.

A ještě jedna Mads.

Héj-éj-éj, jejejéééj... lájk e gerl goun wájld. A má skvělej klip!

Mamas & Papas, California dreaming.

Připomíná mi loňskou hudebku. Bejvalo to fajn...
all the leaves are brown...

zaspat všechno....

Tue, 08 May 2012 13:13:26 +0200

And i wanna see you die over and over and over and over and over and over and over and over now DRIVE, B.TCH!!! ^^ Sakra, já ji zbožňuju.
Přišlo mi to děsný, ale náhodou je docela chytlavá...

Oh, jsem naprostý Lord Sedmispáč.

To si to tak spím a zdá se mi o tom, že dostáváme opravený testy z chemie a já už vím, že jsem to totálně nedala, vím to a začínaj mi téct slzy a pláču, možná jsem až poněkud příliš hysterická, říkám si "No super, tak teď propadáš ještě z chemie..", a pak bere chemikářka (víte jaká, ne? Taková ta lidská :).. už jsem o ní psala) můj test a pořádně mě sjede, což ještě nikdy neudělala, nikdy na mě nekřičela, ale teď to na mě vybalila takovým zvýšeným hlasem... A pak se mě zeptala nějak jako "Co Vám je?" a já "No vždyť mám pětku, tak už mi ten test dejte..." a ona "Néé, máte dvojku! Mně se tam hrozně líbili ti permoníci..." (?!? Taky jsem docela koukala... neptejte se, kde se v testech z chemie daj vzít permoníci, to dokážu jen já!)
Sedla si k mojí lavici, chytila mě za ruku a řekla "Vyprávějte mi ještě o permonících... jak jsou velcí?" a tak se na mě tak mile usmála a já totálně nebyla schopná něco ze sebe dostat, tak jsem tam jen dál plakala, a pak jsem slyšela, jak mi vrní mobil (:-D tichý režim) a přemýšlela jsem, jestli ho mám vzít, no a PAK jsem se vzbudila a on mi vrněl doopravdy, áha, volá maminka, no čau mami, dík za vzbuzení... "Jejda, mami, ahoj..." "No ahoj! Ty ještě spíš?" "Eheee, jo..." "A víš, kolik je hodin?"
12:10. Co s vámi udělá gympl :).
Zkrátka jsem asi potřebovala naspat to, že přes týden nenaspím víc než sedm hodin.

Včera jsem dvě hodiny volala s kamarádkou. (Ať žije Skype. Chodím tam už jen kvůli ní... Ten drobný zádrhel je, že je z druhého konce republiky...)
Znám se s ní ze všech svých přátel nejdýl, asi šest let, a strašně moc si jí vážím... už měla tolik důvodů poslat mě do háje, ale neudělala to, nikdy...
Tolik jí věřím, protože vím, že můžu... protože je tu pro mě a vždycky byla...
Bylo tu pár věcí, které jsem jí potřebovala říct... které jsem s ní potřebovala probrat, jednoduše s někým, protože stahovat si své věci do sebe je fajn, ale... potřebovala jsem trošku podpořit a tak... Chápe všechny mý starosti a problémy, se kterýma by mě jiní poslali někam, snažíme se je nějak vyřešit a... a tak.
Začaly jsme s tím, jak ani jedna nedáváme chemii, skončily u vztahů...
Vždycky je to naprostá psychoterapie. Hahá.
Mám ji tak ráda... Je úžasnáááá*

A jestli vás nezajímaj pondělní postřehy ze školní lavice jedné dívky z gymplu v modré palestině, radši dál nečtěte.

Mám takovou radost, že ji s váma musím sdílet...

Naše paní němčinářka se konečně trochu rozhoupala!!!
Začali jsme minulej čas! HÁ!!! (Hodilo by se napsat něco jako "Pojďte bouchnout šampáňo!", jenže moment, já zapomněla, já mám jaterní dietu... vrr.) Asi nikdo od nás ze třídy z toho neni tak nadšenej jako já, myslím, že jim bohatě stačí vedlejší věty..., ale chápejte - minulej čas na konci sekundy... kdo by neslzel štěstim (ne, to zase ne, to bylo obrazně řečeno)... Málem jsem euforií vyskočila ze židle a začala tančit vítězné hula-hula s učebnicí.
Jenže po několika úvodních větách na nás byly vyvaleny asi tři druhy tohoto minuého času a já zjistila, že už jsem zas úplně mimo :-D.
"Sice neumím anglicky, ale troufám si říct, že minulý čas v němčině je jednodušší než v angličtině." No to určitě.

... Pak nám vyprávěla kus Červený Karkulky v jednom z těch minulých časů, byla tam slovesa bez toho pomocnýho 'haben', takže řekla, dostala a tak... no a chtěla, abychom to zkusili překládat, a to už jsem se zase chytila a jela...
No, a znáte takovej ten vítězoslavnej pocit, kdy něco řeknete do tichý třídy, je to dobře a pak se nějakou (naprosto minimální) dobu cítíte jako nejgeniálnější osoba?^^
Po několika minutách mých nechápavých pohledů střídavě z tabule do sešitu, ze sešitu na němčinářku a z ní zase na tabuli jsem řekla: "Áha, takže ten Partizip zwei je teda základ slovesa plus předpona ge- plus koncovka -t?" Ano! Řekla mi něco jako "Chápete to naprosto výborně." Jedna nulaaa
Sice moc nemusím učitele, jejichž hodiny se odvíjej podle toho, jak se vyspěj, ale dneska to bylo vážně fajn...
Jen... stejně se pořád nemůžu zbavit dojmu, že základní minulej v němčině je předpřítomnej v angličtině, ať si říká, co chce...

A pak matika.
Zjistila jsem strašnou věc, exaktní vědy mi začínaj jít líp než jazyky... :-D Najednou mi ta číslíčka začala dávat smysl... I když tedy, slovní úlohy, to už není legrace. Nééé! :-D

Sice jsem se na tý němčině po chvilkovém zmatení nějak chytla a na angličtině nakonec taky, ale celý den jsem byla tak nějak... roztěkaná, nebo co... dělala jsem naprosto jiné věci, než se po mně chtěly. A asi se mi všechny časy všech jazyků začínaj motat dohromady, to neni dobrý... :-D

No a odpolední biologie...
Z těch mých záchvatů při referátech už se pomalu stává pravidlo.

Stála jsem u tabule, odříkala všechno, co jsem ke čtvrtohorám měla říct, a pak se mi zasek' náramek do palestiny (šikulka, Kač!). Začala jsem sebou mezi slovy nenápadně škubat, abych se vymotala safe and sound a zároveň nevzbudila podezření mezi spícími spolužáky, a bylo to tak nenápadný, že se mě milá paní profesorka zeptala "Vy tady pořád tak tancujete, není Vám něco?"... Načež jsem se začala smát jako kdybych celou volnou hodinu neseděla před školou na trávě (na TRÁVNÍKU) s kamarádkama a nejedla bagetu, ale šla někam do vinnýho sklípku oslavit zítřejší volno... zrudla jsem smíchy, otočila se na Majdu a nebyla schopná to dokončit...
"Já jenom - hu, mně se to tu zaseklo..."
Myslím, že nevíte, o co přicházíte, když se mnou nejste ve třídě:-DD.

Docela mě pobolívá hlava, myslím, že to dneska bude ještě zajímavé...

Ach. Jdu si udělat salát k obědu a pak budu sedět nad fyzikou (protože překvápko, máme pro změnu DVĚ hodiny... bůů, já chci matiku!!!), chtěla bych se nechat vyvolat, vždyť to víte..., tak si na mě zkuste vzpomenout, budu vám vděčná. :-D Cokoliv do trojky mi stačí, no, i když tou jedničkou bych nepohrdla... ^^

A po kinetickejch energiích bych asi měla jít uklidit a pustím si k tomu Madonnu a bude mi skvěle.
Muhaha.

let the rain wash away your tears...

Sun, 06 May 2012 19:11:00 +0200

Ne, dobře, nepláču, jen jsem se snažila o děsně poetickej název článku...

Taky vždycky cítíte tu úlevu, když se rozprší? Rozbouří?

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou o tom, že počasí přesně odpovídá mojí náladě. "Hele," usadila mě, ,,a není to spíš tak, že tvá nálada odpovídá počasí?" Ehe... NE. Je to podnět k zamyšlení, fajn, ale ne, říkám vám, je to takhle. Vždycky, když se dostanu do přemýšlecí nálady, začne pršet. A nebo má možná pravdu ona, ale neberte mi mojí pravdu... :-D Miluju déšť...

A včera ta bouřka! Ach. To bylo naprosto dokonalý. Byla jsem v koupelně a najednou rána jak z děla. První spontánní myšlenka - a nesmějte se - "Se srazily vlaky nebo co?!" (... kousek od nás je trať). A pak vyjdu ven - teda jako ven z koupelny - a říkám "... Áha, bouřka!".

Mám strašně ráda jen tak večer před spaním stát v otevřeným okně, nehledě na počasí nebo roční dobu, koukat do tmy a dýchat čerstvý vzduch... tak jsem se hrdě vypravila k té velké zasklené věci, ruku na kličce, už jsem otvírala a... blesk bum!!! Ježiš já se tak lekla:-D "No ty vole!" zařvala jsem a s bušícím srdcem (po dlouhý době vysokej tlak???) odskočila o dva kroky zpátky. "Co to tam děláš?" zavolala na mě mamka z vedlejšího pokoje. "Zavírám... huh, zavírám vokno," dostala jsem ze sebe a naprosto vyděšená si šla lehnout.
Takže zpět k tomu nadpisu - zalezla jsem do postele, s mobilem a se sluchátkama, v jednom uchu Madonna a druhým jsem poslouchala ty krásný bouřkový hromy... skoro mi tekly slzy vděku za tohle počasí...

A víte co?

Pamětník... Už máme hotovo! Teda skoro. Tři čtvrtiny a to jen proto, že je v mém týmu nezodpovědný buhaháč Pavla slečna, která jaksi není schopná pohnout kostrčí a poslat mi svou přepsanou část. Ale mám z toho fakt radost... :)

A teď, teď jdu spát, protože po dnešních dvou hodinách dělání referátu s Majdou mám fakt dost.
... ne, nejdu spát, jdu si udělat třetí caro (dospěla jsem k závěru že pět kafí za dva dny přeci jen není úplně nejlepší nápad) a kašlu na všechno.^^

To je tak fajn jednou nevědět, co budu dělat... :-D Psát, možná? Asi? Určitě?

A co, máte zítra volno? Jestli jo, tak si ho pěkně užijte :), já ráno asi nevstanu, jsem dost utahaná..

ten trapný moment, když všem třídám něco odpadá, jen té vaší ne...

Fri, 04 May 2012 21:53:34 +0200

Překvapivě mě dneska napadá asi deset nadpisů...
Třeba: Omdlít při zemáku. Nebo Chápu fyziku! Zvítězil nakonec ten, co tam mám... :-D

Silná a moc krásná písnička... zbožňuju!

Tak, začala bych včerejškem...

Vrátila se mi moje milovaná kamarádka, Týna, moje sestra, moje alter ego, můj odštěp osobnosti, moje... hmmm, už mě nic nenapadá. Byla nemocná, sice vždycky přerušovaně, ale hrozně dlouhou dobu... (A víte co? Už je zas! Se jdu něčim prásknout asi...) Hrozně mi to zvedlo náladu, strašně jsem ji potřebovala...

A mám jedničku s hvězdičkou z češtiny. Ha! To je takovej nepodstatnej detail, jen z toho mám fakt radost, asi to byl nejlepší třídní výsledek... :) A ještě se mi nestalo, že bych se při vlastním referátu kácela smíchy. Včera ale jo. Šly jsme si s Majdou - má spolusedící - stoupnout před třídu, pražské vily a letohrádky. Tak jedem, a pak Majda... "Kramářova vila je vila s prvky secese..." A najednou se všichni začali smát. A češtinářka: "Majdo, SECESE, ne recese!" Víte co? Powerpoint nám to opravil na 'recesi', ani jedna jsme si toho nevšimly... Takovej záchvat jsem při češtině ještě neměla... A pak jsem chtěla mluvit k letohrádku Hvězda. "... nachází se na Praze 7 - Liboci..." "Ale to neni Praha 7, to je Praha 6..." "No tak na Praze 6..." "Ale to máš jedno..." "Dobře. Nachází se tam expo-" "Proč se jmenuje Hvězda?" "Podle svýho půdorysu, má půdorys šesticípé hvězdy. Je v něm umístěna ex-" "Co nedaleko něj proběhlo?" "Bitva na Bílé hoře, a právě o té je tam ta-" "Z jaké je doby?" Tak pustí mě ke slovu, nebo co jako? "Ehe.... no, je v něm umístěna expozice o tý bitvě..."

Ale pak už to bylo v háji. Asi nevíte, jak jsem citlivá... no, možná přecitlivělá? Pár faktorů a už jsem jen v duchu počítala minuty, kdy začnu bejt hnusná.
A pak chemie, ta mě dorazila... Pouhá myšlenka na to, že budu muset vstávat v pět, abych si opravila známku z testu, mi na tý náladě fakt nepřidala...
"Týno," říkala jsem té kamarádce na pokraji slz, když jsme šly na oběd, ,,ještě jedno křivý slovo a já se fakt složim..." "Já asi brzo taky..." "Budu plakat..." "Budem spolu." "Joo!" Nakonec jsme se smály celej oběd... :-D "Haha, hele, támhle máš svoji modrou můzu," smála jsem se, když jsem uviděla češtinářku, na kterou byla Týna naštvaná kvůli testu... No, je fakt, že zrovna já mám s těma učitelema co říkat
A pak test z angličtiny...
A pak jsme si s Týnou sedly na autobusovou zastávku a hodinu si povídaly, pořád a pořád... bylo to strašně fajn. Řekla jednu věc, pak něco jinýho a pak další, a já na to "Áha, už to chápu, to zapadá!" a nezávisle na tom jsem si složila ruce na hrudi a ji to hrozně rozesmálo... :-D Nechaly jsme ujet asi tři autobusy, pak už jsem ji do dalšího šoupla (no... skoro), abychom se vůbec dostaly domů...
Ale probrat všechny problémy... téměř všechny... a na střídačku mít záchvaty smíchu... ani nevíte, jak ji mam ráda.

Byla jsem unavená, dost, ale protože na únavu únavou námahou, vytáhla jsem conversky a šla se trošku projít. Alespoň si trochu urovnat myšlenky a tak... Nakonec jsem si odždíbla drobounkou větvičku šeříku (víte jak - když ti nikdo nedá kytku, dej si sama) a šla obejmout břízu. Vždycky jsem věřila, že stromy dokážou vstřebat všechny emoce, vstřebat a tak nějak uchovat, vlastně ani pořádně nevím, proč... bylo to takový milý. Hodnej strom.
A pak jsem se vrátila domů a bylo mi dobře.

A dneska.

Fyzika. Zkoušení, nějaký dobrovolník? Hahah, tak určitě.... Jakooo, chtěla jsem jít. Jenže... po zkušenostech z toho, jak jsem šla k tabuli dobrovolně a nechala si jak debil dát pětku už jsem nesebrala odvahu.
Nakonec šla Majda, nedobrovolně. A říkám vám, to bylo poprvý, co jsem na sebe byla fakt naštvaná, že jsem tu odvahu nesebrala. To by byla dvojka zadarmo...
Ale nechám! Dokaď to chápu... Už dvě hodiny se chytám, to je tak skvělej pocit...

No, potom zemák.
Zase - najednou se mi zase začala silně motat hlava a znovu taková ta slabost, ještě větší než jindy... zase jsem myslela, že tam sebou prásknu. Bylo mi vážně blbě, skoro jsem přemýšlela, že zajdu za třídní... Tak, a čestně přiznávám, že už jsem zbytek hodiny nevnímala, nebyla jsem toho schopná...
Zazvonilo, tak jsem si šla pro svoji biologickou parnetrku. Ježiš ale to zní strašně!!! :-D Chci říct, partnerku na biologii, Pavlu... Čekala jsem na ni, třída se vyprazdňovala, už tam byla jen zeměpisářka a mé čtyři kamarádky, s Pavlou včetně (kamarádky? Já vám nevim.)... A pak zas jedna zase začala. Blablabla, blbý poznámky. Malou chvilku jsem měla neskutečnou chuť praštit ji do hlavy svým sešitem se supertvrdýma deskama. Nevím, kde jsem v sobě nakonec vzala tolik síly po všem tom motání se, ale ovládaná návalem vzteku jsem se slovy "Tak víš co..," uraženě vystřelila ze třídy tak prudce, že jsem se ovládla až někde v půlce chodby a říkala si Tyjo, dobrý!. Ještě nikdy mě neviděly naštvanou. A ne takhle. Většinou se umím ovládat, ale jak říkám, už bylo jen otázkou času, co mě dorazí... a když mě něco namíchne, tak pořádně.

Dohnala jsem nejlepšího kamaráda.
"Dobrý?" zeptal se mě.
"Emm, ne. Asi omdlim..."
"Jako fakt?"
"Jako fakt, je mi hrozně blbě..."
"Budu tě chytat."
"Děkuju, to je milý. Kafe..."
Vážně jsou se mnou moc příjemný rozhovory...

Šli jsme dál.
"Tyvole! Jsem myslela, že jim dam pěstí normálně...!"
"No jo, viděl jsem..."
Nevím, jak jsem dokázala sejít ta tři patra až dolů. Pro ajskafé. A do laboratoře...

A pak... měli jsme suplovanou občanku, no tak alespoň něco, pila jsem si kávičku a měla sluchátka v uších a pohodička...

A čeština! Dostala jsem se do lehce přidrzlý nálady, to se mi občas stává...
"Referáty. Hlásí se někdo dobrovolně?" A nikdo. "Vážně ne? Víte, co pak budu muset udělat?" zeptala se dramaticky češtinářka. "Někoho vyvolat sama?" napověděli jí mí drazí spolužáci. "Ale víte, co pak ten někdo může dostat?" "Pětku," odpověděli jsme unisono se spolužákem. "Takže, co budu muset udělat, Zbyňku?" "No někoho vyvolat..." "No a co bude potom?" "Bude vyvolanej," zamumlala jsem ironicky ze třetí lavice s myšlenkou na Když se zraníš, tak jsi zraněná... Majdu to pobavilo.
"Tak, nepřijde vám, že to trošku nedává smysl?" zeptala se potom na zase nějakou jinou souvislost. "Co dneska dává smysl...," nadhodila jsem si řečnicky pro sebe.

"No, a domácí úkol! A neříkejte, že ho nemáte, to jsou vaše povinnosti, to vám musím všechno pořád říkat?..."
"Musíte," shodli jsme se všichni. Samozřejmě, nikdo ho neměl... ani nevím, že o tom kostele, nebo co jsme to měli mít, někdy mluvila... "Tak, tady Majda vám poví, proč jste ho měli mít... že, Majdo?" "Ale já ho nemam," odpověděla Majda. "Kačko..." "No já taky ne..." Chudák, občas si říkám, že z nás musí být na prášky:-D.
"... a ze slovesa 'péct' neuděláte modální sloveso, ani kdybyste se zbláznili." "Chcete se vsadit?" ozvala jsem se polohlasně, čímž jsem zase pro změnu neskutečně rozesmála Majdu...
Si říkám, ještě, že mě dneska neslyšela...
Páteční češtiny jsou veselé...
Ale to jsou jen takový mý ironický výkyvy. Jinak ji mám ráda, je fajn...

Doma jsem si dneska na dlouho, a když říkám dlouho, myslím sakra dloouho, sedla nad dějepis. Ach. Ten projekt.
Ve středu se máme sejít se třídní.

A NEMÁME NIC!!!
Ale tak jako jo, máme... akorát málo. Tak jsem seděla a randila s Wordem, přepisovala, umazávala, zvýrazňovala... fůů. Je s tim spousta práce.
(No a máme výpisky zase... já už se na to vy...kašlu :))

Nehledě na to, že čtvrtek bude zátěžová zkouška pro mé nervy, neb nejspíš půjdu na nultou na tu chemii (Já už ty deriváty totálně vypustila!) a pak se chci dát vyzkoušet z tý fyziky... Aleš se mi směje, že to říkám pokaždý, a stejně pak nakonec ustoupím. No jo, jenže kdy jindy, než teď?

Odpusťte ty školní řečičky a dobrou.

už jste se někdy cítili, jako kdyby váš život měl soundtrack?

Wed, 02 May 2012 20:08:07 +0200

Upřímně řečeno, já taky ne.
Ale najednou mi začala hrát v hlavě a od té doby mě pronásleduje celý den... ta písnička mě totálně dostala. Slyšela jsem ji naposled hrozně dávno a včera jsem si ji náhodou pustila, a... totálně ji zbožňuju... Nehledě na tu melodii samozřejmě, ten text... ňam...
Jinak dneska ještě jedna, Hand of sorrow od WT... ty jejich texty jsou na mě možná příliš silné, ale z druhého úhlu pohledu jsou tak moudré, až je vlastně nejde nemít rád... Dneska ráno to zas stálo za to. Má příjemná úžasná milá dámská společnost, se kterou jsem jela do školy, si zas neodpustila příjemné úžasné milé poznámky. Jelikož nejsou na knoflík, že bych je zmáčkla a ony na chvilku ubraly volume, alespoň jsem si vyndala sluchátka a... to bylo tak úžasně osvobozující, jet si svoje so many dreams were broken a nevnímat. Proč mě to nenapadlo dřív?! Tak si říkám, proč s nima vlastně ještě jezdím... :-D

Kromě toho, že jsem si na matice asi minutu připadala inteligentně, protože jsem si myslela, že tomu rozumim, a začala nahlas rozvíjet myšlenku jakési podivné teorie o opakování se čísel na druhém místě číslic po otázce, kterou už si radši nepamatuju, prostě něco co mě hrozně rozjelo k mluvení (a věřte, to se při matice fakt nestává) - ty pohledy ostatních mi vřele stačily k tomu, abych ztichla, dokud je čas, něco jako tiché "O čem to ta holka sakra mluví?" - a toho, že jsme psali tak podivný test z němčiny, až jsem se neudržela a k jednomu pojmu udělala šipku a napsala "Ich sehe keinen Platz in dem Weg..." (tak jako když máte popsat cestu a použít termín 'přes náměstí' a žádný náměstí v mapce, ve který to máte popisovat, neni...), asi nic.
Vlastně jo. Ňuuu...
Zase se mám jednou fajn, moc fajn, mám hrozně skvělou náladu...

A pak Aleš.
Tyve co to tady máš?, ozval se asi po pěti minutách zkoumání mého obrázku v sešitě (a ano, bylo to k věci; obrázky do sešitů mimo mísu si po zkoušení z dějepisu už radši odpouštím...). Začala jsem se smát a pokaždé, když se mu to pokoušela vysvětlit, bylo to ještě horší. Ne, že by mu mé vysvětlování pomohlo, nakonec ten obrázek pochopil sám...
Byla jsem dneska dost mimo... Viděl to na mně, musel to vidět. Pochopila jsem první příklad, druhej, třetí, ale na ten čtvrtej už jsem prostě neměla sílu. Odpoutala jsem se a mozek nahodil spánkový režim a myšlenkama jsem odlítla někam do pryč, a ten duchem nepřítomnej výraz mluvil za všechno... A že tam vlastně sedí se mnou mi došlo, až když jsem si zpětnou reakcí asi po dvaceti vteřinách uvědomila, že se mě ptal - "Takže to chápeš?". "Ehe... tak ještě jednou? Prosím?" zamumlala jsem otupěle a modlila se, aby se v testu objevilo něco jinýho, než tahle složitá věc se souřadnicema...
A pak šel. "Hele, a měli jste -jméno naší češtinářky- ? " zeptala jsem se tak zkusmo. "Joo, na němčinu...""Ta je skvělá, ne?" "Skvělá?" Pohledem typu A nezbláznila ses náhodou? mi dal dost jasně najevo, co si o ní myslí.
Fajn, tak druhý pokus. "... a -jméno naší němčinářky-?" "Jo, tu jsme měli taky, taky na němčinu a chvíli snad i na děják..." "A?" "No, docela fajn..." "Fajn?!?" Zabít krtka, na to jen tak nezapomenu. :-D
Takže asi tak.

Původně jsem se chtěla zabývat nějakou intelektuálně vyšší činností, nebo přeci jen alespoň o trochu víc na výši, než je dějepis, ale naše nejmenovaná třídní VV nám dala výpisky... fů. Proč máme vždycky výpisky jak na měsíc? Víc než půl hodiny těm X stranám nevěnuju... :/
Co bude tou vyšší intelektuální činností zatím sama nevím, možná kousek Avril practice na piano? Už nechci nad ničím přemýšlet...

So many dreams were broken and so much was sacrificed
Was it worth the ones we loved and had to leave behind?
So many years have past, who are the noble and the wise?
Will all our sins be justified?

májování

Tue, 01 May 2012 21:44:25 +0200

Nevím, co se vybaví vám, když se řekne 'prvního května', ale mně automaticky naskočí AŤ ŽIJE PETŘÍN! Ach, ta písnička je tak hrozná, až je dobrá. :-D Jó, byla jsem tam...
Umíte být adaptabilní vůči změnám? Ne? Ehe, já taky ne... ale učím se být pohotovější a tak. Nový plány... Fájn.

Dnešek jsem si skvěle užila. Celý den venku s přáteli, to už se mi dlouho nepovedlo...

Jsou to nejbližší lidi, který mám... fajn, jedni z nejbližších. Lidi, se kterýma si můžu dovolit být chvíli sama sebou, a pořád mě maj stejně rádi.

Naprosto mi vynahradili ty dva dny plný slz...
Vůbec mám dneska takovou rozněžnělou náladu. Patřičně jsem si je olíbala^^, sice asi ne zrovna tak, jak se v Čechách na dnešní datum patří, ale co, žejo... :)

Dopoledne s nejlepší kamarádkou... šly jsme na takový hřišťátko. Máme to tam hrozně rády.

A povídaly a povídaly a povídaly a povídaly... a pak jsme začaly být poetické a napsaly děsně uhozenou básničku.
A stromy a šeřík...
Bylo to supr.

A pak odpoledne s nejlepším kamarádem. (Všichni na Petřín!^^)

Z metra jsme vyšli na Národní třídě, kde jaksi nejezdily tramvaje, byla tam nějaká anarchistická demonstrace nebo co... jako fajn no, akorát jsme asi patnáct minut čekali na narvaný zastávce s desítkama dalších lidí, než nám došlo, že nejspíš jen tak něco nepřijede... a tak jsme šli pěšky. (Ale došlo to i těm ostatním lidem? Chacha.)
Ne že bych z těhle věcí měla úplně dobrej pocit. (Proč mi přijde, že se poslední dobou motám jen kolem demonstrací?) Zamumlala jsem takovou nesrozumitelnou frázi, něco jako "Ááá, já se bojim..," čapla kamaráda za ruku a... no, a lepší. Pak, jak jsme šli okolo, už to bylo fajn. "A to jim to pomůže, jen tak chodit Prahou a řvát? Vždyť tim ničeho nedocílej...," řekl kamarád. "Tak jim neber iluze," odpověděla jsem se smíchem, ,,asi tomu chtěj věřit..."

Praha zahalená do oparu květnových veder +35°C, rozpálený chodníky, všichni v letním... odolala jsem omamnému pokušení skočit do Vltavy, promotali jsme se mezi spoustou policistů a došli až na místo.
Byly tam mraky lidí, a když říkám mraky, myslím mraky. Fakt hodně. Všichni chodili nahoru a dolů s balónky, buď si nesli červená srdíčka (trošku kýč) a nebo modré koule od jedné nejmenované politické strany (trošku propagace).

No a my si sedli na trávu a bylo nám fajn... (Slunce, tráva, jahody. Proč mi to prostřední slovo připadá dvojsmyslný? Néé, já mám dost ze sluníčka... :-D)

Jen tak sedět... ležet... naprosto otevřeně si povídat. Od spolužáků přes drogy k našim malým-velkým láskám a rodinným problémům... Smát se totálně nevtipnejm věcem, vybírat si z vlasů kytky... Tohle miluju.

Asi po třech hodinách jsem prohlásila, že se dneska cítím jako muž, bylo to fakt vtipný, vážně jsem si tak připadala... :-D

Nejkrásnější v životě nejsou věci, ale okamžiky. (A jahody!!!)

Naprosto úžasný den.

Ale na tom, že jsem letos zase suchá, to nemění nic. Ani to, že se mi zdálo, že se do mě zamiloval můj doučovatel a dal mi čokoládu... :-D

Slavili jste? :)

(proč) miluju letní večery

Mon, 30 Apr 2012 22:21:18 +0200

Ani nevíte, jak je miluju. Ty teplý jarní a letní večery.
Kdy venku je příjemně teplo, vzduch má kolem dvaceti stupňů, na nebi svítěj hvězdy...
A tak pod nima dokážu sedět hodiny a jen přemýšlet a nechat se ožírat chtivejma krvežíznivejma bestiema a ne, tím nemyslím upíry. Tímto zdravím Stephenie Meyerovou a přeji jí pěkný večer kamsi do Ameriky, urovnávat si myšlenky...
Hlavně o prázdninách, když jsem na chatě... takhle jsem si naposledy sedla asi s kamarádkou, někdy v srpnu. Seděly jsme, opíraly se o sebe zády a koukaly na ty stovky a tisíce zářivejch světýlek, tak dlouho, než se nám začala točit hlava... Jako by nám říkaly Svítíme pro vás...

A takovej noční Petřín, no sakra...
Párkrát jsem se okolo v noci mihla, ale spíš cestou z divadla nebo tak, než že bych tam šla byvakovat. Zbožňuju ho ve dne, a co teprve v noci... mmmmm.
Ale vlastně ani tolik nejde o ty hvězdy. Prostě jen ta atmosféra, ten vzdoušek... ňam.

Máte rádi letní večery?
A půjdete si se mnou někdo večer lehnout na trávu na Petřín?^^ :)

when you're gone

Sun, 29 Apr 2012 20:49:47 +0200

Po dlouhé době jsem se dneska pořádně složila. Se mi stýská...
Půl hodiny jsem tu plakala a nějak nedokázala přestat. Někdy ty slzy asi musej ven...
Nikdy bych nečekala, že mě nějaká písnička dokáže fakt vystihnout. A Avril se to podařilo...

I always needed time on my own,
I never thought, I'd need you there when I cry
And the days feel like years when I'm alone...

When you walk away, I count the steps that you take,
Do you see how much I need you right now?

When you're gone,
The pieces of my heart are missing you,
When you're gone,
All the words I need to hear to always get me through the day,
and make it OK,
I miss you...

I've never felt this way before,
Everything that I do, reminds me of you...

Potřebuju někoho, aby mě objal a řek' "Bude to dobrý." ... Ale bude? Jo, jasně že bude, jen mám zas ty pitomý depresivní myšlenky. Uuugh, ale no tak, think positive, think positive... Zítra se uvidím s jednou kamarádkou a v úterý s další, tak snad to bude alespoň trošku lepší...
No, tak v úterý neuschněte jako já a zkuste mě trošku povzbudit... užijte si volno...
... keep holding on?

podrážděnost z 'dobrých rad' ...

Fri, 27 Apr 2012 20:21:34 +0200

Jsme s h. spolu, na chodbě, povídáme si... ptám se na víkendové plány, je to takový milý, uvolněný (jako vždycky), a najednou... crrrrr zvoní budík. No myslela jsem že mě klepne...
Na můj omámeně rozespalý výraz nejspíš byl až příliš tragikomický pohled...

Vstát s pocitem nějak mezi rozbrečet se a rozesmát se; dohrabat se do koupelny; oblíct se - sukně s kytičkama a kytičkovej šátek (kytky kam se podíváš), černý silonky, černý tílko a pinkish sweater; kafekafekafe a jogurt (mám zvláštní kombinace?); řasenka a tekutý linky; metro, tramvaj; mattonka, superpolitej sešit z chemie, zubní pasta ve zkumavce, mírný záchvěv inteligence, když jsem za naši tříčlennou skupinu dokázala vymyslet, jak se chová červený zelí v kyselém a jak v zásaditém prostředí; další kafe... přežít...

No, tak jako že... přežívám.

Jedna NEJMENOVANÁ OSOBA mi docela hezky zavařila... Dala mé spolusedící záminky k věcem, které by ji jinak ani za zlatého vepře nenapadly. Začalo to ve středu, mezi fyzikama (ano, ty milé dvě hodiny, na které jsem se tak těšila).
"Há, dneska přijde Aleš, tak snad to pochopim," povídám.
"Kdo je Aleš?" - má spolusedící. Teda ne, že by byla Aleš, to se jen probudila....
"Ále, takovej ***** co ji doučuje," na to kamarád.
"Nenadávej muuuuu."
"Vždyť je to pravda, nenaučil tě nic..."
"Jakto? Náhodou. Aspoň tomu trochu rozumim..."
"Áha. Takže proto jsou tvoje známky 4, 5, 4, 4, 4," rýpne si Majda.
"Ale sakra vy jste hnusný... snažim se."
"No to je ti fakt k něčemu, že se snažíš." Majda. "Vždyť propadáš, holka."
"Nepropadam!"
A táhlo se to ještě následující hodinu; samozřejmě tak potichu, že to z tý třetí lavice musela slyšet i ta fyzikářka.

A včera zas.
"Ale chápeš, že s tvým propadáním..."
"Vole já nepropadam, mam čtyřku." (Slečny 'vole' neříkaj?)
"No tak skoro..."
"Ne, tohle mi bohatě stačí, jsem za čtyřku ráda..."
"Hele, docela bych ocenila, kdybych s tebou mohla sedět další čtyři roky..."
"No, to já bych taky ráda, samozřejmě..."
Počkat! Ona se o mě bojí? Tak nevím, jestli mě to mělo spíš dojmout, nebo naopak ještě víc naštvat. Já nechci litovat! Jsem šťastná ve svým životě a problém s tímhle fakt nemam. Dobře, měla jsem, ale už jsem se holt smířila s tim, že tu jedničku, kterou jsem dostala v prosinci, už nikdy nedostanu, že tu trojku, kterou jsem měla loni (znáte ten pocit, kdy se na něco díváte zpětně a říkáte si "To jsem ale byla blbá, jak jsem mohla mít trojku, tehdy to ještě bejvalo tak lehký..." ? Tohle mám mimochodem skoro vždycky, kdy začnem něco novýho v matice. Geometrie, fuj, zlatý funkce... - přesto doteď vůbec nechápu, co jsme brali, jediný, co mi ještě dávalo smysl, bylo "Funkce přiřazuje každému číslu z definičního oboru právě jedno číslo z oboru hodnot." - ha!, to pro mě bylo snad nejhorší téma, i když pravda, z těch jsem alespoň nepropadala - .. podobnost, fuj, zlatá geometrie...), tu i tak vydřenou trojku, už mít asi nebudu...

"O co ti vlastně jde?"
"Najdi si nový."
"NE!!!"
"Ty jsi hodně tvrdohlavá, viď?"
"To ti došlo brzo..."
A pak zase... Už mi s tím vážně začala lézt na nervy.
"Magdaleno, já tě varuju, přestaň, nebo začnu bejt cholerická!"
A byl pokoj. Na den.

Protože dneska pro změnu nanovo.
"Ha, mám toooo," říká Majda vítězoslavně o fyzice a kouká mi přes rameno.
"Um, tak já ne no, tomu nerozumim."
"Jo. Ale máš doučováááání..." No jistě, jsem idiot, protože písmenka pro mě prostě navždycky budou jen písmenka. Fajn, tak to nechápu. Ale zato jsem se umístila v celostátní literární soutěži, což tě samozřejmě nezajímá, protože jsem blbá a nechápu rozklad nějakejch ef jedna ef dva a dalších pěti efek.
"Majdo sakra!"
Fyzikářka začíná psát na tabuli postup.
"Chceš znát tajemství? Mám to dobře..."
"Mmm."
"A chceš znát druhý tajemství? Ty to máš blbě..." No nekecej, toho jsem si nevšimla. Zuřivě gumuju.
"A chceš znát třetí?"
"Ne, myslím, že ho nechci slyšet." A utla jsem ji, cha.
Jenže potom zemák, a hádejte, scéna se opakovala.
"Doučování..." zahučela během našeho zakreslování do mapy. A to už jsem se fakt neovládla a tu mapu jí tak prudce vytrhla z ruky, že na mě zůstala koukat.
O tý dnešní atmosféře, jakou jsme mezi sebou celý den měly, to už asi ani nemusím psát...

Bzzz. To jsou takový ty chvíle, kdy bych zabíjela.

Říká se - nebo možná neříká, ale mám to vypozorovaný - že když někdo zasáhne vaše slabý místo, nebo prostě jen začne mluvit o věci, o který buď nechcete slyšet nebo o který si zoufale myslíte, že to není pravda, začnete okamžitě reagovat přehnaně agresivně.
Měla bych se umět nad tohle povznést? Zvládla už jsem desítky a stovky těžších věcí, než nějaký blbý poznámky, ale ona ví, že jsem na tohle hrozně citlivá. Že se z tohohle jen tak nedokážu otřepat. Musím říct, že to bylo vážně chytrý, takhle se mě systematicky pokusit zničit, skoro se jí to povedlo... skoro.
Tohle byla první naše... hádka? To zas přehánim. První ostřejší... rozhovor. Vůbec nechápu, co ji k tomu vedlo, máme se rády a vůbec... a proč ne, šťouchni si viď, mě to nebolí.
A tak nechápu a nemám sílu to chápat, tak si říkám, trhni si.

A hlavně mi prosím vás neříkejte, že jsem vztahovačná. Nebo asi jsem, já nevim.

Tohle mi hrozně vadí. Ty "dobrý rady". Blbý popichování, který bolí.
Možná jen hrdost, možná až příliš přesné beraní tendence... Ale vážně jsem ten poslední člověk, který dá na ostatní. Fajn, když už chci s něčím pomoct, požádám si o radu sama.
Asi tady někoho zastřelim...

Omlouvám se za ty pubertální žalmy, někam jsem si potřebovala postěžovat a myslím, že než bych to všechno vypsala do deníku, asi bych ho prvně roztrhala... a to by byla škoda, přece jen je to kamarád...

Jedna z věcí, které mi dneska alespoň trochu zvedly náladu, byl test podle Junga, jsme dělali na občance. Nevím, jestli to znáte, třeba my už ho se třídou dělali loni - teda v trošku jiným znění, ale hodně podobnej... na googlu nenajdete nic, to vám zaručuju, ale asi vám ho sem napíšu, je moc pěknej. No, pěknej, hlavně výstižnej.
Možná jsou to přespříliš osobní věci, abych vám je sem napsala.
A možná jsem pořád stále dost nepochopitelná sama pro sebe. A možná mi ke konečnýmu pochopení toho všeho i pomohlo nechat si po hodině od paní profesorky vysvětlit symboliku svý krychle. A sedí to.
Och. Chcete ten test?

No a máte v pondělí volno? My jo (heč!^^).
Čtyři dny pohodička, strašně se těšim... jen spát a psát a francouzština a piáno... (Vidíte? Jsem takovej ambiciózní člověk. :D)
Ale asi umřu samotou.

Chci se sejít s nejlepší kamarádkou, tak alespoň něco...
A asi začnu věřit na zázraky. Včera jsem myslela, že mám definitivně po empéčtyřce. Totální hysterie... To, jak moc pro vás bylo něco důležitý, si uvědomíte, až když to ztratíte. Naštěstí se dneska umoudřila... zlatíčko nebohý. Nemůžu se dočkat, až si s ní a sluchátkama večer zalezu. Teď se nabíjí. A omlouvám se jí - promiiiň - a už se budu snažit, aby mi již víckrát nespadla...

kdo má pořád vymýšlet nadpisy...

Wed, 25 Apr 2012 21:41:07 +0200

Měli jsme poslední zvonění, ho!
A přežila jsem fyziku, dvojitý ho. Ho ho!

Jak řekla kamarádka, ".. vstup do školy mě dneska stál sedm korun.." - no, asi víc. :-D Moc fajn, pohádková tematika, princezny a Karkulka a lesní mužík.
Pomalovali mě pěkně, nejdřív čárku na tvář rtěnkou - sunula jsem se nenápadně ke škole a skočil mi do cesty další maturant. "Néééé," pokusila jsem se s křikem utýct :-D, ale nevyšlo to - "Ale jo," odpověděl a na druhou tvář mi přibylo 6.D. Nakonec jsem nafasovala ještě zelený srdíčko na čelo... Skoro je mi líto se jít odlíčit.))
A dostala jsem přímej zásah moukou.^^
Ale ty "voňavý" spreje loni taky nebyly úplně špatný... :-D
Pak nás ředitel asi deset minut po začátku hodiny nahnal do školy, tak co jsme mohli dělat... a výtvarce jsem neunikla. Náš profesor je vždycky ťuťu, všechno vám odsouhlasí, a pak vám do toho buď začne mluvit tak dlouho, než to předěláte podle něj, nebo vám to v závěru zkritizuje...

No, a pak ta fyzika... Už jsem jen čekala obvyklou větu Tak dnešní hodinu zahájíme testem..., a ono nic. Místo toho se za náma zastavily všechny tři třídy maturantů. Mimo to, že to bylo příjemné nejpříjemnější zpestření rozkladů sil na složky, bylo to hrozně vtipný. Obě dvě hodiny jsme je slyšeli na celou školu, a pak přišla sexta A málem nám rozmlátila dveře. A pak sexta D. A pak kvarta D. A z fyziky nebylo nic. :-D (Vzpomněla jsem si na loňskou angličtinu, to nám málem rozmlátili laboratoř, to bylo taky vtipný... :-D)

Bombardace bonbónama.
Bylo to takový... hezký. Atmosféru těhle věcí mám hrozně ráda... Um, pani profesorka dostala gerberu, pak záchvat smíchu...
No, a potom šli ze schodů, takže jsme šli zatleskat. A to bylo silný už i na mě. A když jsem si uvědomila, že za pár let my, bylo mi hrozně zvláštně...

A jestli mě něco dodělalo, tak němčina. Vždycky mě to hrozně vysaje, a vůbec nevím proč...
Když jsem se omluvila, že nemám pracovní listy, tak mi řekla něco jako "Zničit, zabít, rozřezat..." - koukala jsem na ni, jestli je duševně v pořádku - "... krtka."

No, bylo by to docela i v pohodě, nejdřív nějaký fráze, potom popis cesty na mapě, ale... zase bylo ýbrlégn zí a konec Ferdy Mravence. Už jsem se musela dívat jinam než na ni, už bych asi dostala poznámku, jak bych se rozesmála... Ne, počkeje, my poznámky vlastně nemáme
A potom zazvonilo. A potom tak seřvala spolužáka, že jsme na ni zůstali koukat s otevřenou pusou.

"..., kouřit před školou Vás viděla asi polovina školy." "Ale pani profesorko -" "Včetně vedení." "A můžete mi říct, kdy?" "No asi za pět minut osm..." "Ale to už jsem dávno nebyl před školou." "Tak za deset, to je jedno..." Přitom to už byl s náma dávno ve třídě. "..., teď už mě vážně vytáčíte," začala cholericky nabírat a já se dala na útěk. Pryyyyč!
Prej to bylo docela brutální, říkala kamarádka... řekla něco jako "Já se nikdy nepletu!" (?!?!?!?)...
Nějak si nesedli... huh.
No, takže tak.

A potom to doučko.

Mám svýho doučovatele ráda, je hrozně fajn... a co víc, chodil k nám do školy, takže kdo by mohl ty hodiny fyziky - a tradiční hlášky z hodin fyziky:-D - znát líp. Chcete popsat naše sezení? Asi jako...
"Néé, počkej, na to nekoukej to mam blbě..."
"Co máš blbě?"
"No tou tužkou žejo..."
"A proč to tam máš vůbec napsaný?!"
"No... to chodila mezi lavicema, tak jsem se snažila působit inteligentně, jako že něco vim, chápeš..."

Už bych mohla začít psát o něčem jiném, než o škole, že? :-D
Tak třeba o tom, že jsem ještě dneska chtěla na chvíli vytáhnout francouzštinu, ale jsem na to přespříliš líná, takže jdu do své Le Postel.
A až mi zítra zazvoní Le Budík, asi nevstanu. A/nebo ho rozmlátím. Le rozmlácený budík.
A budu le nevyspalá Kač.

pray for me, 'cause I have lost my faith in holy wars

Tue, 24 Apr 2012 21:05:20 +0200

Fajn.
Mohla bych vás nudit svýma historkama z eMHáDé. A vlastně asi budu. Jak mi ujela jedna tramvaj, hned za ní druhá... a naštěstí mě napadlo jet třetí, i když to byla trošku zajížďka, přesněji o zastávku. Jak jsem to mohla dojít pěšky na tu, kam jsem se měla dostat tou úplně první tramvají, která mi odjela před očima - na tu, kde jsem měla sraz s kamarádkou. Jak jsem byla přespříliš líná a vzala to teda jinou tramvají o stanici zpátky. Jak jsme čekaly na křižovatce (to neznáte tu naší zabijáckou, že ne? Auto, auto, tramvaj, autobus.) na zelenou, a mezitím nám odjel jeden autobus, druhej autobus a já už odhodlaně vyrazila kupředu ("Kačkooo. Říká ti něco červená?" A přitom většinou Majda je ta rebelující půlka naší lavice! :D "Umm, ne?", odpověděla jsem a zastavila se uprostřed přechodu. "Pff, člověk aby tě dobíhal!") Takže třetí jsme chytly, ale myslely jsme, že jedem blbě, protože končiny, kterýma to jelo, jsou nám oběma neznámé - tož nás to zmátlo, tak jsme vystoupily o dvě stanice dřív, i když to bylo zbytečný, protože jsme jely vlastně dobře, a došly to pěšky... to nebyl můj nápad, to chtěla Majda, jsem myslela, že ji zabiju. Prej "Vezmem to pěšky, viď?" "Jsi se zbláznila, ne?" "Prosííím...." A už mě vlekla.
A kam že jsme to vlastně takhle složitě jely? Armádní muzeum .
Když se nás všech třiadvacet rozespalých tváří (nebo kolik nás to vlastně bylo. Ten pán, kterýho jsme nafasovali - "A kolik jich vlastně je?". A třídní "No, něco mezi dvaceti a třiceti, já je spočítam..." Mě dostalo. :D) konečně sešlo, šli jsme.
Hned nahoře u toho muzea jsme dostali sedm minut rozchod. Bylo to tam venku... krásný, vážně moc. Skvělej výhled! Na vás má fotka (navíc ještě z mobilu) asi moc dojem neudělá, ale byla tam příjemná atmosféra a bylo to takový... hezký prostě. Když se na ní hodně pozorně zadíváte, někam za asi tak polovinu toho železničního mostu, možná uvidíte Pražský hrad.

Dostali jsme pána, povídacího (heč!). Byl to celkem sympaťák... Bylo nám řečeno "podplukovník", tak jsem čekala osmdesátiletýho dědečka o hůlce, kterej vytáhne blok a v něm svoje celoživotní paměti, a přitom jemu mohlo být tak kolem čtyřiceti... Vypadal docela inteligentně, že toho hodně ví, takovej pohodovej.
Em, jo, byl fajn. Ale. Mluvil. Hrozně. Potichu.
Seděli jsme v kroužku a já to zas jaksi vychytala strategické místo a byla úplně na druhé stranu od něj. No, jo... slyšela jsem toho fakt hodně.

Ze začátku jsem se fakt snažila, abych ho slyšela. Chytila jsem něco o tom, že se nemá říkat 'spáchat atentát na Heydricha', ale 'uskutečnit', protože tím prvním slovesem podporujem nacisty. Pak to, že Jozef Gabčík nebyl Jozef, ale Josef. Pak pár dalších věcí, ale pak... hehe. Kamarádka, která ho nahrávala na diktafon - on to nebyl diktafon, takový to vtipný nahrávátko, měli jsme ho za panem pamětníkem... o tom už jsem sem psala -, mi slíbila (jsem si to vydupala - ba nee, ta je hodná, ta mi to dá ráda :D) , že mi tu nahrávku pošle. Tak třeba se dozvím ještě něco...

Asi po hodině už všichni začali usínat, bylo vtipný dívat se na ty spolužáky, jak jim postupně padá hlava je pro ně těžký udržet pozornost. Ale pán věděl hodně, to bylo fajn. Poskončení se na nás ta zničenost asi projevila naplno, protože jsme dostali rozchod a mohli domů. Prošla jsem si s Majdou muzeum a... potom jsme si, ještě s jednou spolužačkou, chvíli sedly ven. Bylo moc pěkně. Miluju jaro.
Já pak jela domů (rozumějte na autobus, z něj na tramvaj a z ní na metro).
Domů jsem po těch všech přestupech přijela úplně mrtvá. :D Není nad přeplněný dopravní prostředky. No, nikdo nejezdí tak jednoduše a originálně jako já. Vystřídala jsem asi sedm různejch linek, jak jsem se snažila dostat tam, kam jsem měla. Fjů, už nikdy.
... Nikdy neříkej nikdy?

(Doslovně, "Kdo loupí, bude potrestán smrtí!" - aneb k čemu je dobrý učit se německy, alespoň chápete muzejní nápisy. A jestli se tam nesmělo fotit, tak mi to ani neříkejte... :D)

Jo, a k tomu nadpisu - je to úryvek z jedné z písniček, který mě fakt dobíjej. Máte ji tu nahoře. Ten úryvek... Modli se za mne, protože jsem ztratila víru ve svaté války. No, asi jsem ztratila víru v mnoho věcí - zejtra máme fyziku. Místo matiky. Tudíž DVĚ HODINY FYZIKY!!! To je za trest tohle. Co špatnýho jsem v posledních dnech udělala? Já nechciiiiiiii.

Se jednou jak malá těším na matiku, a ono nic?! Já tam normálně umřu zejtra. Vypustim duši.
A jestli píšem... pff. Tak je to ještě víc v háji než v háji. Budu muset celým svým Já doufat ve čtyřku. Koukala jsem do toho sešitu, i když teda nemyslim, že by to mělo nějakej větší efekt... Zítra mám doučko. Ale jestli ten test máme zítra, tak už bude asi pozdě. :D Né, nikdy není pozdě...
Na dnešek se mi zdálo, že má mamka chodí s mým doučovatelem. A já jí ho dohodila! Bylo to... hrozně zvláštní, vidět je takhle spolu. Zítra se buď začnu smát hned, jak ho uvidím, a nebo se na něj nebudu moct ani podívat. To zas bude...
Ale jo, možná se tam i těším. Stýská se mi...((

A ve čtvrtek píšem tu chemii, kterou stále nechápu, a mám zas pro změnu referát... já chci víkend! Má být krásně, +28°. Se upečem. :D Jaký máte plány?)

nízkej tlak a nízká teplota

Mon, 23 Apr 2012 21:56:21 +0200

Dneska mi bylo... blbě. Vážně blbě.

V jednu chvíli se mi začala hrozně motat hlava, bylo mi tak nějak zvláštně nevolno a byla mi děsná zima. Řeknu vám, vážně jsem chvíli myslela, že to někde zalomim, prostě že omdlim.
Takovýhle stavy mám v posledních dnech docela často... dny, týdny, možná měsíc (nebo víc měsíců?). Vždycky se mi udělá strašně slabo a už jen čekám, jestli sebou někde seknu a dramaticky se se zavřenými víčky skácím ku podlaze (všimli jste si, jak ve všech filmech vždycky omdlívající lidi obrátí oči v sloup?). Naposled to bylo v jídelně. Nesla jsem si tác, šla zrovna okolo matikáře a vůbec si nebyla jistá v nohou. Hlavně ne tady, prosím, ne... Prásknout sebou u učitelskýho stolu, to by nepozbývalo efektu, to vám povim.
Jasně, že mám nízkej tlak, to vim už dávno. Že omdlívam, to vim taky dávno, to s tim samozřejmě souvisí... pilně se snažím zobat minerály a tak. Magnesia, ňam. Tělo je potřebuje. Že mám občas zimnice, dobrý.
Ale dneska jsem si řekla, že se změřim, protože to už byl fakt extrém, klepat se kosou v mikině v nějakejch plus třiadvaceti nad nulou .

Tak jdu pro teploměr, měřím se, pohodička, a... píp, píp. 35, 7. Zlomyslně se na mě usmál - Haha, jsi v hajzlu, co? (Moment, odkdy se teploměry usmívaj?! Néé, vážně, nic jsem nefetovala... :D) Vlastně mě mohlo napadnout něco jako "Sakra, proč ještě nejsem mrtvá?". Místo toho jsem se jen mlčky dívala na displej...
Nebylo to poprvý. Měla jsem i míň, když jsem se někdy měřívala - 35,4 třeba.
Brr.

Vím, že takhle nízký tlak se vyskytuje u slečen s poruchami příjmu potravy (s trochou nadsázky - už při představě toaletní mísy je mi špatně) a nebo u drogově závislých v době absťáku (stříkačky mě děsej). Nejsem ani jedno. Takže?
Umm, to víte, jsem taková omdlévací panenka.
Kafekafekafe, byly moje první myšlenky. Ještě, že mě to napadlo. To naštěstí vyrovnalo pocit zimy a asi určitě i ten tlak, už mi zas bylo fajn. Když nad tím tak přemýšlím, neměla jsem ho už hezkou dobu... říct, že po mononukleóze jsem omezila konzumaci (dá se tekutina konzumovat?) nemůžu, vlastně jsem ji spíš tak zdvojnásobila... :D Asi si vynahrazuju ty měsíce blbý diety. Ale teď už teda několik týdnů nic. Tak jsem si naordinovala sama sobě alespoň šálek denně, tak uvidíme. Automat ve škole budiž mi spásou! Snad to játra přežijou... (Ale někdo mi zas říkal, že kafe je na játra dobrý. Od názoru k názoru. No a teď si vyberte...)

Že má mamka anémii, to vím taky už celkem dlouho. Je vegetariánka. Ale spojit si to všechno dohromady, to mi chvilku trvalo... Taky jsem vegetariánka, jsem bílá jak stěna... zkrátka hodně bílá (na rádoby vtipný příbuzenský narážky typu "A kdes byla, v kufru?" po každý dovolený u moře si časem zvyknete...) a občas je mi špatně od tlaku. Nejím maso, nemám železo. Může to souviset? Může, a taky nemusí... Ale proč až po takový době?
Nic, s čím by se v životě nedalo fungovat.

A, zajít si k doktorovi na krevní testy jsem asi líná a zbabělá. I kdyby, co mi řekne? "No, holčičko, papej maso a papej vitamínky." Blé, mrtvý zvíře a už vůbec železnatý (to jsou jen krávy, ne? Hovězí... Železnatý, haha) do mě nedostane ani za zlatý prase a práškama se cpát nechci. Oxymorón?

Jinak jsem si dneska šla vyřídit občanku (šikovná Kačenka).
Paní na mě koukala, jak kdybych si z ní dělala srandu. No vypadam snad na to? To poslední, co mám chuť dělat, je chodit po úřadech s rodným listem a nechávat si dělat desítky ópéček, asi do sbírky nebo co...
"A chcete tam 'svobodná'?" "Huh, prosim?" "No jako ano nebo ne, jiná odpověď nejde..." "No tak jo no, dejte tam ano..." Co jsem jí mohla říct - "Né, to ne, napište tam 'zamilovaná' třeba." ?

Podpis mám jak tříletá, na tý elektrický podložce to totálně nešlo.
Ale zas... o krůček blíž k dospělosti. :)
Já chci řidičááák! (Řidiči, straňte se v rámci zachování svého zdravotního stavu, mladistvá maniakální delikventka se řítí déjedničkou a neumí ten krám zabrzdit!)

Jak vidíte, samý příjemný zážitky dneska.

Už zas je mi zvláštně, sakra, je tohle normální... ?!
Kafe na noc, to by byla sebevražda.